Dívky nad 40 – to jsou takové dívky! Jsou zranitelní a dokonce bezbranní. Jsou naivní a důvěřiví, skoro jako ve třinácti. Viděli toho hodně.
Pak zavřeli oči.
Pak otevřeli oči.
A viděli nový svět, nové sebe, nový život.
Pro všechny otázky POUZE @TS_adminn
O Nás
Blog
aplikace
Plošina
Dámský klub 40+
Odběratelé 4.01 kB
NEJLEPŠÍ PŘÍTEL MANŽELŮ
NEJLEPŠÍ PŘÍTEL MANŽELŮ
Ráno manžel odešel do práce, ale po hodině se nečekaně vrátil. Vřítil se do bytu, hodil tašku na podlahu a vběhl do obývacího pokoje. Odpočinul jsem si od krmení Vanechky, otočil jsem hlavu a zíral do prázdné chodby. -Zapomněl jsi na něco? – Poslouchám zvuky podobné.
Říkalo se, že moje maminka porodila Svetka, mého spolužáka, na skládce za městem. Něco takového alespoň napovídal jejich vzhled a životní styl. Tato žena se potulovala po skládce a hledala nejrůznější odpadky, aby je mohla později prodat na trhu.…
V rohu seděl pes, přitisknutý ke zdi. Nebyla jako všichni ostatní.
V rohu seděl pes, přitisknutý ke zdi. Nebyla jako všichni ostatní.
Šedovlasý stařík, asi sedmdesátiletý, chodil po ohradách a pořád někoho vyhlížel. Pracovník útulku si toho všiml a přistoupil k němu. – Potřebuješ něco? – zeptala se. -Hledáš někoho? – Ach ne! Ne! Nebojte se! Jen se podívám. Umět? – odpověděl…
Tento rok se v mém životě hodně změnilo.
Začal jsem se na lidi dívat jinýma očima. V některých jsem byl velmi zklamán a v jiných jsem nabyl přesvědčení, že jsou to ti nejlepší lidé v mém životě.
Jsem vděčný všem.
Za životní lekci.
Ať se splní to, v co věřím a očekávám z celé své duše a z celého srdce.
Ať se splní všem sny a touhy!
– To je ono, tati, už to nevydržím. Opustím Larisku.
– To je ono, tati, už to nevydržím. Opustím Larisku.
– skoro křičí a přibližuje se tváří k otci. A sedí v kuchyni a za oknem je zima. Obyčejná, městská dívka téměř okamžitě po sněžení znovu zestárne, jako vesnická babička v šátcích z šedého chintzu. Matky.
Všichni jsou zvyklí slavit svátky u Larisy. Protože to tak bylo vždycky – jakmile dokončili školu, tak se s ní sešli. Všechny dívky ze třídy. A pak – mladé ženy. Za prvé, Larisa žila ve svém vlastním bytě. Její matka zemřela a její otec byl pryč. A Larisa vařila překvapivě dobře, ačkoliv tehdy nebylo skoro žádné jídlo – dostávaly přídělové lístky. Ale Larisa věděla, jak udělat dort z karamelů a kukuřičných tyčinek; Dělal jsem i sledě pod kožichem, marinované ryby, koláče se zelím, na které se těsto muselo nechat kynout tři dny, úžasné kastrolky, složitá jídla. Z jednoduchých produktů. Taky utratila karty. A jejich peníze – ale o tom jaksi nikdo nepřemýšlel. Přinesou víno – a to je dobře.
Všichni milovali návštěvu Larisy. A ona hosty milovala, chovala je do sytosti, stůl byl prostě přeplněný. A ona seděla v rohu a každou minutu vyskočila, aby přinesla omáčku nebo šlehané máslo. Náš vlastní olej – tenkrát nám ho moc nedávali. Utratila všechno, co měla. A občas se také zapojila do rozhovoru, chtěla něco říct, ale zrudlé dívky ji přerušily a hlasitě se smály jejím volným vtipům. A Larisa se začervenala – byla to stará panna. A všichni se už ženili a mnozí začali přivádět své muže na návštěvu. A manželé také jedli a pili, kouřili a smáli se. A začali postupně vozit děti – stává se, že není s kým odejít. A Larisa pracovala jako laborantka. A z nějakého důvodu si nikdo nemyslel, že to pro ni bylo těžké – to vše bylo v pořadí věcí. A také příběhy o jejich rodinách. A neustále byly slyšet stížnosti na manžele a děti. A došlo dokonce k hádkám. A Larisa se snažila všechny usmířit.
Protože to byli moji přátelé, navštívil jsem dvakrát. Bez rodiny. A v kuchyni pomohla Larise dát koláče na misku – vyndala je z trouby. A z místnosti se ozýval hluk a smích. A dětské pištění. A Larise spadla paruka z hlavy. Všechno jsem pochopil: proč byla tak bledá a hubená. A proč nic nejí? Nasadila si paruku a začala se dívat z okna. Na stromech a jarní večer. A říkala, že je nemocná už od školy. A nikdy nebude mít děti ani manžela – to je jisté. Nikdy. A musíte žít pro druhé, potěšit lidi, dělat to, co umíte – třeba chutně vařit. A pozvat vás na návštěvu. A pobavit děti. Nikdy nebude žádný náš vlastní. Obecně jsme propukli v pláč a objali se. A zařekl jsem se, že o té nemoci nikomu neřeknu. I když to všechno bylo velmi, velmi obtížné. A pak jsem přišel sám, přinesl ovoce, něco jiného – sám jsem byl chudý. A moje dcera je malá – a není s kým ji nechat. Všechno bylo velmi smutné.
Dokud se Larisa nesetkala s Vityou na jejím oddělení. Takový vesnický kluk s červenými tvářemi se v nepřítomnosti učil agronomem. A tento hrdina nejprve, bez jakéhokoli lyrického smutku, vykopl hosty a hrubě prohlásil, že nemá smysl jít s prázdnou do cizího domu. Křičel na kouřícího manžela jedné dámy. Udělal jsem poznámku k ječícímu chlapci, který skákal na posteli. Obecně jsem měl do domu povolen pouze já a pouze po domluvě. K narozeninám. Ano, nerad navštěvuji lidi. A Larise se nestalo absolutně nic špatného! Vlasy vyrostly. Ona sama mírně řečeno přibrala. A dodnes je živá a zdravá. A vzali děti, ale je jedno kam. Mít děti!
Tento smutný a lyrický příběh tedy nečekaně skončil. A já pořád přemýšlím – možná je to těmi arogantními a nenasytnými hosty? Kdo se najedl a napil do sytosti a nešetřil cizími city? A skočili na postel a kouřili v pokoji? nevím. Mně osobně se ale Vitya moc líbila. I když ho všichni považují za hajzla.
Autor – Anna Kiryanova
Angelině Matveevně bylo 70 let.
Angelině Matveevně bylo 70 let.
Byla stále silná, ale už byla často unavená. Dříve chovala farmu a zeleninovou zahradu, ale teď měla sílu živit se jen pěti kuřaty a kočkou Mishkou, které se ve vesnici říkalo Bandita. A do domu, kde všechno jiskřilo. Byl to velký dům, byl postaven společně s mým dědou, byl pevný.…
566 zobrazení upraveno 05:30
Pro jednu ženu nebylo všechno tak dobré nebo špatné, ale vůbec ne.
Ale to je v pořádku, je na to zvyklá.
Před Novým rokem jsem šel na poštu koupit pár pohlednic pro pratetu a kamarádku z vysoké školy.
Sedl jsem si, abych napsal slova povinnosti.
U stolu poblíž něco psal asi šestiletý chlapec.
Pravděpodobně požádal otce Frosta o počítač nebo cokoli, o co teď žádají.
A ženu napadlo, že by měla poslat další pohlednici: “Milý Ježíšku, mohl bys mi prosím poslat trochu štěstí do mého osobního života, už jsem tě o nic nežádal už sto let?”
Chlapec si horlivě odfrkl. Žena krátce pohlédla na to, o co se tak usilovně snažil. Na prostěradle tančila křivá písmena, „I“ a „v“ se dívaly špatným směrem. A bylo to napsáno takto: “Dědečku Marozi, chci, aby mi máma upletla svetr s Alenem jako Egor, choval jsem se dobře, tvůj Kosťo.”
No to musíš. Svetr.
Když vyšla, starý chlapec skákal ke schránce, nebyl dost vysoký, aby upustil dopis. A ve skoku to nefungovalo.
“Dovolte mi, abych vám pomohl,” řekla žena. – A nestůj v mrazu, utíkej k rodičům. Nebo s kým jsi přišel?
– Přišel jsem sám. Bydlím tam v tom domě.
– V? Tak v tom žiju. V devátém patře jsou moje okna, ta vnější. Jdeme, jsme na cestě.
U vchodu se školník šoural s koštětem, viděl je a vztekle křičel:
– Kosťo, kam jdeš, táta už tě hledá, no, utíkej domů!
Chlapec bez rozloučení foukl do vchodu.
“Zvláštní chlapec,” řekla žena. – Představ si, napsal jsem dopis Ježíškovi, aby mu maminka upletla svetr. Myslel jsem, že děti žádají všechny druhy hraček.
“Nic divného,” odsekl školník. – Není tam žádná matka. Máma se zamilovala. Buď v Kanadě nebo někde jinde. Kostya si ani nepamatuje, jak starý byl – právě začal chodit. Naše pošťačka řekla, že je dobré, když máma píše jednou za rok. Otrhaná mrcha.
O několik dní později vedoucí oddělení řekl:
— Co tě, Victorie Arsentievno, přitahuje k vyšívání? Dnes ráno jsi měl tři páry, radši se jdi ven nadechnout, jinak jsi celý zelený, máš kruhy pod očima.
Budete tu s kroužky, pokud do Nového roku zbývají čtyři dny a studenti mají testy a mezi dvojicemi je pouze jedna noc na pletení a dírky.
No, ještě si pamatují ruce – jak ty přední, tak ty obručí, i přízi přes, a obě dohromady.
30. jsem musel přemluvit a finančně zainteresovat pošťačku, aby to nesla. Pokud to pošlete oficiálně, nedorazí, nestihne to. Příslib nevydání stál dvakrát tolik.
A 31. večer zazvonil zvonek.
A na prahu stáli dva Mikulášové v pitomých červených kloboucích s bílými pomlázkami – velký a malý.
Pod bundou malý viděl svetr s nemotornými jeleny.
A ten velký byl velmi podobný malému. Jedna osoba.
nevím, co bude dál.
Ale tohle si teď pamatuju.
Moje babička měla souseda Kravchikha, který byl skandální, hloupý, závistivý a chamtivý.
Taková odporná dáma.
Vzpomínám si na jeden jejich rozhovor.
Kravchikha řekl:
„Ty, Duňo, žiješ snadný život, máš zručného manžela, který nepije, a vychované děti, proč to není nic pro mě, ale všechno pro tebe – jako by za tebou stál radostný anděl?! “
A babička jí odpověděla:
– A za tebou, Stesho, za tebou stojí anděl. Jen ty ho zarmoutíš.
© Natalia Volnistaya
