V noci na 26. dubna 1986 došlo v jaderné elektrárně v Černobylu k havárii – největší v historii jaderné energetiky. Výstavba Černobylu byla sovětským „imperiálním“ projektem. Pro Rusko, Ukrajinu a Bělorusko se ale oblast a intenzita znečištění lišila – proto v každé z republik společnost vnímala havárii po svém a pamatuje si ji jinak. U příležitosti 35. výročí černobylské katastrofy mluvil redaktor rubriky „Myšlenky“ Maxim Trudolyubov s harvardským historikem Sergejem Plochym, autorem nedávno vydané knihy v ruštině o Černobylu, o aparátu SSSR, národní mobilizaci a životním prostředí. politika.
Sergej Plochy je historik, jeden z předních světových odborníků na dějiny Sovětského svazu, Ukrajiny a východní Evropy.
Studoval a vyučoval v Dněpropetrovsku, doktorát obhájil v Moskvě a doktorát v Kyjevě. Počátkem 1990. let působil v Kanadském institutu ukrajinských studií, kde připravoval díla Mychajla Grushevského k vydání v angličtině. Později vyučoval na Harvardu a v roce 2007 nastoupil na místo profesora ukrajinistiky na této univerzitě (M. Hrushevsky Professorship).
Kniha Plokhiya Poslední říše, politické dějiny rozpadu SSSR, získala v roce 2015 cenu Lionela Gelbera za nejlepší knihu o globálních problémech a cenu Pushkin House v Londýně.
Mezi významná díla Plokhiya přeložená do ruštiny patří kniha „Původ slovanských národů. Předmoderní identity na Ukrajině a v Rusku“ (Kyjev: Folio, 2018, vydáno v angličtině v roce 2006) a kniha „Kozácké mýty o historii a geneze národa ve věku říší“. (Kyjev: Folio, 2018, v angličtině 2012).
Plokhiina kniha „Ztracené království“, dosud nepřeložená do ruštiny. Historie ruského nacionalismu od Ivana Velikého po Vladimira Putina“ (New York – London: Basic Books, 2017) se věnuje formování rozdělení ruského národa na Velkorusy, Malorusy a Bělorusy a formování tří kulturně spřízněné, ale nezávislé politické národy.
Kdo je Sergey Plokhy
– Jak byste definoval vaši metodu práce s historií a žánry, ve kterých vás jako historika nejvíce zajímá práce?
— Často kniha, která začíná v jednom žánru, končí v jiném. V tomto smyslu je jedním z mých nejzajímavějších děl „Kozácký mýtus“. Tato práce, postavená na pátrání po autorovi rukopisu z počátku 19. století, začala jako poměrně tradiční historická kniha – s prameny a prvky textové kritiky, ale nakonec se ukázalo, že jde o nečekané dílo pro mě intelektuální historie (obdržel ruskou cenu Historia Nova). V tomto smyslu se řídím literaturou, prameny a následně myšlenkami, které mě napadají.
Pokud mluvíme o „Černobylu“, pak tuto knihu napsal historik Ukrajiny a Sovětského svazu. Jednak se tam přinesly relevantní poznatky. Na druhou stranu zážitek z pohledu není z Moskvy. Na jedné straně je to historie sovětské Ukrajiny, na druhé straně mezinárodní historie, včetně historie jaderné energetiky. Obecně jsem eklektik. Vše záleží na knize, zápletce a dostupných zdrojích.
– Zdá se mi, že v knize není kladen důraz na analýzu verzí výbuchu a technologických aspektů všech událostí, ale na roli, kterou sehrála nehoda v historii SSSR. Že jo?
– Nepochybně. Samozřejmě jsem se ze všech sil snažil vybavit si středoškolský kurz fyziky v paměti. Pro mě je ale zásadně důležitý politicko-kulturní úhel pohledu. V tomto smyslu je tato kniha pokračováním knihy o rozpadu Sovětského svazu. Vyprávěl jsem o rozpadu Sovětského svazu v klasické podobě politických dějin. Byly tam prvky mezinárodní historie, bylo tam několik hlavních postav, ale stále se soustředilo na arbitry osudů.
„Černobyl“ mi umožnil to, co mi nedovolila „Poslední říše“ – spojit v jednom vyprávění tvůrce osudů a lidi, kteří byli na velmi odlišných úrovních společenské a administrativní struktury. Zkoumal jsem, jak rozhodnutí učiněná „nahoře“ ovlivňují osud, život a smrt lidí „dole“. Snažil jsem se nahlédnout do historie pozdního Sovětského svazu skrze lidi. Hlavní výzvou bylo obrovské množství herců. Možná je jich příliš, ale postsovětský čtenář – na rozdíl od toho západního – zná jména a události, takže by zde nemělo docházet k přetížení. Bylo pro mě důležité ukázat společnost v krizi, tváří v tvář smrti. Události nehody se zobrazují každou hodinu, někdy i minutu. Následně se vyprávění protahuje na měsíce a roky. Jde o hlubší pohled na pozdní SSSR než v Poslední říši – je podán z pohledu politických, kulturních a společenských procesů.
— Je ekologická mobilizace výsledkem pouze Černobylu? Kdyby nebylo jeho, našla by se nespokojenost v jiném tématu?
— Environmentální mobilizace byla celosvazovým jevem – bylo možné ji pozorovat nejen na Ukrajině, ale i v Litvě a dalších republikách. To byl faktor i v Rusku. Příroda a ekologie byly vnímány jako jakési „kontextové synonymum“ pro národ a vlast. Existuje o tom kniha, nudná, ale velmi dobrá – Jane Dawson, Ekonacionalismus.
Je jasné, že ekologická mobilizace konce 1980. let souvisela nejen s Černobylem, ale také s tím, že po Černobylu se ekologie ukázala jako téměř jediné legitimní, státem povolené téma pro svobodnou diskusi v nesvobodné společnosti. Po Černobylu nebylo možné popřít životní prostředí a problémy s jadernou energií. V důsledku toho se ekologické hnutí v řadě republik ukázalo jako první forma mobilizace. Každý, kdo byl nějak nespokojen se situací pozdního Sovětského svazu, se nahrnul do ekologického „koridoru“ – a důvodů k nespokojenosti bylo mnoho.
V devadesátých letech, v období přežití, se problém ekologie stává všude méně důležitým – stala se příliš drahou. Národní složka přitom zůstala zachována.
Teprve v roce 2000 se vrátily prvky skutečného ekologického hnutí, ale spíše slabé. Začíná boj proti developerům, za parky, za lesy. To existuje jak v Rusku, tak na Ukrajině. Ale to samozřejmě vůbec není stejná masová mobilizace, jaká byla v 1980. letech. To jsou prostě ostrovy.
