Pohřbil jsem Musyu kousek od venkovského domu, kam přišla se svými koťaty před 10 lety. Díky bohu, země zmrzla jen o pár centimetrů a já jsem mohl vykopat hrob dostatečně hluboko. A já myslel, že Musya bude se mnou až do konce mého života.
Ráno se probudíš – Musya je pryč (vždy spala vedle mě) a moje duše je tak bolestivá, úžasně bolestivá. Když je ti skoro 80, nic nemůže odstranit tvou senilní osamělost a smrt milovaného zvíře je nenapravitelná ztráta. Spolu s Musyinou smrtí jsem ztratil to, co mi posledních 10 let přinášelo radost a možná do jisté míry i smysl života. Bez Musyi přijde úplně jiný život. Dříve jsem se snažila co nejrychleji vrátit domů a ona mě jako všechny kočky potkala ve dveřích. Kdybych odjel na několik týdnů do ciziny, Musya by ke mně v noci přicházela v mých snech, a když jsem se vrátil domů, vyčítavě by se na mě dívala svýma úplně lidskýma očima. Její oči mi velmi připomínaly oči mé babičky. Každý, kdo přišel do domu, byl také ohromen jejími vůbec ne kočičími, ale lidskými očima.
Její smrt mi připomněla tajemství živých, tajemství duše, které mě v poslední době mučí čím dál víc. Nyní lituji, že jsem se kdysi jako Andrej Kuraev nepustil do studia filozofie náboženství, a chci dohnat ztracený čas. Celý týden před svou smrtí se Musi snažil ponořit do Tertullianova textu „Apologie“. Tertullianus trval na tom, na čem Vasilij Rozanov trval o 17 století později – že naše tělo jako Boží stvoření má stejnou morální hodnotu jako duše, že „tělo je nositelem duše“. A že kdyby nebylo člověka, nebylo by ani těla, nikdo by neznal tajemství Boha. Mimochodem, Nikolaj Berďajev o tom mluví ve svém „Sebepoznání“. Ale přesto, když jsem sledoval poslední hodiny života mé kočky Musi, viditelně, bolestně jsem viděl tajemství života, tajemství života. Přesto se tělo nerovná duši. Smrt je absolutní. A hlavní pravdou tohoto světa je, že všechno živé končí smrtí.
. Musya stále dýchala, i když už měla natažené tlapky na různé strany. Ale přesto v tomto polomrtvém těle byl můj oblíbený jedinečný tvor se stejnou jedinečnou vlastností jako my všichni. Mimochodem, zdá se mi, že kočky mají někdy větší zvláštnost a jedinečnost než lidé. Musel jsem na několik hodin opustit domov, a když jsem se vrátil do Musy, byla už bez života. V zapomnění zmizel nejen její dech, život, ale i ta jedinečnost, kterou v sobě nosila. Člověk bez těla nemůže být, ale přesto tajemství tohoto světa spočívá v jedinečnosti a jedinečnosti takového tvora, jakým byla kočka Musya.
A žádné množství chemie nemůže vysvětlit původ této jedinečnosti, zvláštnosti každého živého tvora. Všichni máme stejnou chemii. Proč ale tato jediná společná chemie dává vzniknout jedinečné osobnosti člověka a jak už vím jistě, jedinečné osobnosti každé kočky? Všichni ateisté a materialisté na světě nejsou schopni odpovědět na otázku původu osobnosti, zvláštnosti a jedinečnosti.
Musya zemřel. Ale než zemřela, nechala mi tajemství, které nedokážu vyřešit. Za celých 10 let, co jsme byli spolu, mě Musya dvakrát urazila (mimochodem, nikdy jsem ji neurazil). Poprvé mi projevila úmyslnou neúctu, když jsem ji sterilizoval. Doktorka odešla, brzy se vzpamatovala, celá obvázaná, vlezla mi na postel, otočila se zády a. vyprázdnila se. Pak se otočila a začala se na mě dívat svýma nadpozemskýma očima. A já ji pohladil a sundal špinavé prostěradlo. Od té chvíle jsme se navždy stali blízkými bytostmi a ona ke mně prostě vyzařovala lásku. Ale když jsem navzdory radám jejích blízkých nesouhlasil s eutanazií její pacientky s rakovinou a začal jsem dělat vše možné i nemožné, abych ji udržel naživu co nejdéle – nasadil jsem infuze, léčil jsem ji chemii, nasypala do ní kapky na chuť k jídlu – bylo jí šest týdnů.před smrtí přišla znovu za mnou, který jsem ležel v posteli a dávala najevo svou nespokojenost úplně stejně jako tehdy.
 |
| Když je vám skoro 80, smrt milovaného člověka zvíře – nenapravitelná ztráta. Ilustrace Depositphotos/PhotoXPress.ru |
Proč? Poskytl jsem jí přístřeší, toulavou kočku s koťaty, dal jsem jí štěstí vlastního domova a ona se opravdu cítila jako majitelka bytu, potkávala a odháněla hosty a vždycky ležela vedle mě na stole, když jsem pracoval na texty nebo poskytování rozhovorů. Nechal jsem jí její milovanou dceru Sweetie a přivedl domů její vnučku Chernushku. A v posledních dnech života místo vděčnosti – takový záměrný akt neúcty! Moji příbuzní věřili, že to byl jen protest proti bolesti spojené s její léčbou. Přitom ona, nemocná, se ke mně ráno jako obvykle plazila a vrněla, vrněla. A v jejích očích nebylo nic než vděčnost a láska ke mně. Byla na posledních nohách a já ji pohladil po hlavě, otřel pěnu vytékající z úst, otevřela oči a s láskou se na mě podívala.
Možná se mýlím, ale jsem přesvědčen, že i její pomíjivý život, tyto poslední dny, pro ni byly cenné. A myslím, že kočky si svých životů váží o nic méně než my lidé, že jsou připraveny žít na lécích proti bolesti než nežit vůbec. Zdá se mi, že v radě k eutanázii nemocné kočky je hodně z našeho ruského charakteru: neumíme si vážit svých životů, a ještě víc si nevážíme životů našich zvířat.
Den před její smrtí jsem si náhle uvědomil, že svým článkem „Půjde moje kočka Musya do nebe“ (který jsem napsal před mnoha lety, ale nikdy jsem ho neposlal do redakce), s jeho poněkud lehkovážnými diskusemi o nebi a smrti, jsem vyprovokoval toto utrpení je pro něj samotného a především pro Musyu. Všemohoucí mi ukázal, že bychom neměli lehce mluvit o tom, co se s námi všemi stane po smrti. Všemohoucí mi ukázal, že cesta do nebe je vlastně dlážděna utrpením a nebe vůbec není pohádka. A když jsem o tom všem přemýšlel, mě, věřícího, napadla pobuřující myšlenka: stojí nesmrtelnost za tak hrozná muka, kterými byla dlážděna Musyova cesta do nebe?
Nejprve zaznělo slovo, moje slovo o Musyině smrti. Pravda mluvená v Bibli je nesporná: Slovo rodí vše, co je v něm obsaženo. Proto, milí lidé, přemýšlejte o tom, o čem mluvíte, po čem voláte. Ten můj článek ukázal náš typický ruský postoj ke smrti. Je to noční můra! Hlava státu nahlas spekuluje o tom, zda Rusové po jaderné katastrofě a smrti lidstva půjdou do nebe. A sovětské „všichni zemřeme jako jeden…“ – není to nemoc? A skutečně, miliony a miliony, zvláště za Stalina, zemřely jako jeden. A naši blázniví patrioti říkají: “A my to zopakujeme.” A Bůh nás může znovu potrestat.
Pamatujete si, jak se Vladislav Chodasevič ve své „Nekropoli“ snažil, stejně jako já, vyřešit tuto záhadu pronikavého kočičího pohledu? Pak řekl, že kočky žijí ve dvou světech zároveň. A existuje o tom řada důkazů. Kočka Musya sedí vedle mě, a jakmile mě napadne, že je čas dát jí nějaké léky, uteče, i když jsem ještě nehnul prstem. A existuje mnoho takových příkladů úžasné schopnosti koček číst naše myšlenky a mluvíme o „černých dírách“ vesmíru.
„Černá díra“ leží v našich duších. Nevíme nic ani o sobě, ani o světě, který je vedle nás, který nás obklopuje. Svou smrtí mi Musya na několik dní odhalovala tajemství tohoto světa.
Komentáře mohou zanechat pouze oprávnění uživatelé.
