Jakmile jsem vstoupil na silnici, tetřívek natáhl krky a jeden po druhém odlétal. Ale neodletěli, ale přistáli na zemi asi tři sta metrů ode mě. A pak jsem zřetelně zaslechl duhové vrkání tetřevových proudů a hravé, vzrušené šukání. Zvuky vycházely přibližně z místa, kde o minutu dříve seděli sekačky na břízách.
Podle sluchu je těžké určit a pravděpodobně je nemožné, kolik malých černochů odtud zpívalo. Jedna věc byla jasná: tohle nebyl jeden, dva, nebo dokonce tři ptáci. Zvuky, které vzrušují srdce všech lovců, plynoucí v průzračném medově nasládlém jarním vzduchu, přehlušily vše v okolí: zpěv ve výškách mrakodrapu mávajícího křídly na jednom místě, jako by byl zavěšen na neviditelné niti, zněly zvuky, které rozechvěly srdce všech lovců. a jemné tikání žlutého konipasa houpajícího se na suchém čepeli hořkého pelyňku a sténání čejky, padající přes vlhkou louku a směle se řítící ve „vývrtce“ k zemi.
Zdálo se, že vzduch tam před námi, kam směřoval můj pohled, doslova vřel, bublal a proudil v nestálém oparu ze zvuků velkých černých ptáků s červeným obočím. Celkem bylo na tomto proudu třináct tetřívků spolu s těmi dvěma, co odlétli, a rozhodl jsem se postavit chatu.
Když jsem do lek dorazil odpoledne, našel jsem jeho střed podle četného trusu, vytrhaných peří a malých vyšlapaných cestiček. Leek se nacházel na malém, sotva znatelném kopci s řídkou vegetací: loňská suchá tráva, lysé plochy krásných, měkkých, jako houba, zelený mech, vysoká suchá stébla trávy trčící po celém leku.
Všude kolem bylo mnoho měkkých humnů – mravenišť malých hliněných mravenců. Od samého okraje lek rostly vzácné dvoutřímetrové břízy a byla tam jedna nadýchaná, třímetrová borovice. Bylo rozhodnuto udělat pod ním úkryt. Možná to bylo jediné dobré místo pro vybudování přístřešku. Protože země byla suchá a země měkká jako peří, rozhodl jsem se vykopat jámu dostatečně hlubokou, aby ramena byla přibližně v úrovni země. S přihlédnutím k parapetu, měkkosti půdy a nepřítomnosti kořenů borovice přesně na té straně, kde byl přepad plánován, práce nezabrala mnoho času.
Po dokončení jsem do parapetu šikmo zapíchl borové větve a odstranil vše nepotřebné uvnitř i venku; Několik tlustých borových tlap svázaných k sobě se stalo víkem díry, kterou jsem se chtěl v noci dostat do své chýše. Výsledkem byl téměř neviditelný úkryt s jednou dlouhou střílnou směřující do středu proudu, vystupující nad zemí ne více než půl metru.
Od ní, a tedy od současného zásobování, nebylo k asfaltové cestě více než sto padesát metrů.
Takže je půl třetí. Šel jsem do proudu. Jeden z klasiků a odborníků na lov správně řekl, že „nejchladnějším místem na zemi je tetřev chýše“. Mám sklon věřit klasice, moudré zkušenostmi, a proto jsem se oblékl co nejtepleji. Z nějakého důvodu se mi hlavou honila pochybná myšlenka: “Co když nedorazí?” Ale odehnal jsem ji. Podle všech indicií to bylo příliš „známé“ místo. Ano, a třináct kohoutů náhodou, spontánně, najednou je nepravděpodobné, že by se dali dohromady.
Slabý mráz postříbřil loňskou trávu, některé louže byly pokryty tenkou, chutně křupavou ledovou krustou, která se se zvonivým zvukem rozpadala pod nohama.
Nechal jsem auto na kraji silnice, opatrně, abych nevyplašil tetřívka, který by mohl někde poblíž nocovat, bez rozsvícení baterky, naštěstí nebylo čím jít, dostal jsem se do úkrytu a ponořil se dovnitř. Tiše se posadil na velký kus silné pěnové gumy, udělal si pohodlí a připravil se na čekání.
Vonělo to borovicovou pryskyřicí, čerstvě vykopanou zeminou a plísní. Slepák natáhl bok. Další prošel přímo nad úkrytem. Jsou tu další dva, jeden po druhém. Se suchým zaskřípěním proletěl kolem chřestící drak; kdesi v louži šmátral kačer divoký a divoká kachna odpověděla pánovi lákavým krátkým tahem. A najednou v dálce: wow! A ticho. Po chvíli znovu a znovu na stejném místě. A hned, velmi blízko, vlevo: chuff-shhh, chuff-shhh. A poblíž jsou další dva, vpředu a napravo: chuff-shshshi, chuff-shshshshi, chuff-ffff.
Podíval jsem se do tmy – nic nebylo vidět. Seděl jsem, bál jsem se pohnout a ruce se mi jen třásly. A nohy se mi třásly Snažil jsem se uklidnit, ale ne! Tak tam seděl a třásl se, dokud neuslyšel zvuk křídel a přistání těžkého ptáka velmi blízko, na stranu: chuff-shhhh, chuff-shhhh! A další dva tetřívci přistáli s hlukem někde před chatou. Slyšel jsem šustění trávy za úkrytem, na stranu a znovu za ní. Jeden vpředu krátce zamumlal tichým tónem, odmlčel se a znovu, jistěji, odfrkl s novou silou. A začalo! Propukl opravdový koncert. Ze všech stran se ozývalo bublání, jako by se protrhla přehrada. Podíval jsem se z okna a snažil se něco vidět – nic!
Už se rozednívá, jsem uprostřed proudu více než tuctu nepříliš malých ptáků a nevidím nic a nikoho. Ale jak to může být?! Nebo jsou možná daleko, a proto je nevidím? A jejich píseň je tak hlasitá, že se mi zdá, že jsou si velmi blízcí? Ale co to je? Některé bílé skvrny vepředu a po stranách buď blikají v šedém soumraku blížícího se svítání, pak zase mizí a objevují se na jiných místech. Spousta a spousta bílých skvrn, podocasy košer velryb.
Po nějaké době jsem už rozeznával tmavé siluety kohoutů. Proud se rozhořel víc a víc, zaplnil celý prostor, pronikl pod každé stéblo trávy, větvičku, vlezl do mého úkrytu, do mě. Když jsem viděl ptáky samotné, měl jsem pocit, že mám horečku. Pomyslel jsem si: Ani nebudu moci střílet. Musíme se uklidnit. Ale jak?
Najednou jsem napravo zpozoroval pohyb a uviděl siluety dvou, ne, tří, kohoutů. Podocasy se blýskaly jako podivné květiny rozkvétající v temnotě dubnové noci. Opatrně, bez dechu, třesoucíma se rukama jsem vrazil pistoli do střílny. Zamířil, stiskl. Výstřel zněl celou oblastí ohlušující. A tetřívek jen seděl a sedí. Jak zpívali, tak zpívali. Výstřel z druhého hlavně. Minulost! Nerozumím ničemu. Zde je zvednutá hlava tetřívka na nataženém krku.
Už jsem nedával pozor, znovu jsem nabil, zamířil – prásk! Hlava je pryč. Mám to? Vlevo, blízko, jsem si všiml černé siluety tetřívka. Zamířil a vypálil poslední ránu, když se pták otočil na stranu.
Prásk! Tam, kde tetřívek právě seděl, bylo prázdno. Chybí, nebo co? co to je? Museli jsme počkat, až se konečně rozbřeskne. No, jsem blázen. Mezitím se úplně rozednilo a proud dosáhl svého vrcholu. “Jak-jak-jak-jak,” zakňučel tetřev a kohouti, všichni jako jeden, začali hlučně vyskakovat a létat nahoru. “Jak-jak-jak!” — slétly další dvě dámy a přikrčené okamžitě zmizely z dohledu. Proud byl prostě ohlušující. Účinkující v černých frakech s ocasem roztaženým do stran podali opravdový výkon! Byl to pohled, pro který stálo za to stát se lovcem, a proto stojí za to se narodit. Díky mami a tati!
Tetřev otevřel své lyry bílými chryzantémovými podocasy a spustil křídla a pohyboval se jako naprogramované mechanické hračky. Hladce se vznášeli nad zemí, otočili se, zavrtěli hlavami s červeným obočím na krkech nafouknutých vášní, vydávali nadpozemské zvuky, zrychlovali, točili se v jakémsi starověkém tanci, pak se v zuřivých bojích srazili s oblakem peří, pak prokázali falešnou agresi. , zatímco vyslovuje rovně – jako kočka syčí. Všechno kolem bylo utopeno v bublání, šukání, syčení, v tomto originále, slyšitelném jen z blízka, charakteristickém tetřevím bojovém pokřiku – ku-ka-kaarrr! Ano, bylo se na co dívat! A díval jsem se tři a půl hodiny. Děkuji, tetřívek!
Vše narušily jako vždy dvě straky. Spustili se před chatrčí a začali prozkoumávat nejprve můj úkryt a pak moji trofej, která ležela poblíž. Ale pokud bylo těch čtyřicet malých černochů ještě nějak trpělivé, zjevení havrana kroužícího nízko nad proudem je přivádělo k šílenství. Jako jeden vzlétli a odletěli. A bylo na čase koncert ukončit, nadešel čas.
Vylezl jsem z chatrče, vyzvedl své trofeje – dvě skvostné kosatky, zhluboka se nadechl jarního vzduchu a ještě jednou poděkoval Pánu Bohu, že mi na jarním lovu dopřál dny opravdové blaženosti.
Přihlaste se k odběru v Yandex.News, Zen a Telegram. Vše o lovu a rybaření!
