Jednou za čtyři roky se vyskytují v různých částech naší planety. a už vůbec ne olympijské hry, ale mezinárodní kongresy věnované psům tibetských teriérů. Na těchto kongresech se přední světoví odborníci na tibetský teriér zamýšlí nad důležitými otázkami týkajícími se dalšího rozkvětu plemene pod jejich jurisdikcí. Jen ještě nemohou najít odpověď na jednu malou otázku: jak mohou konečně přejmenovat tohoto psa, kterého tak milují? Protože k teriérům jako takovým nemá tibetský teriér ve skutečnosti nejmenší vztah – není to vůbec lovec, nikdy nelezl do děr za kořistí a není příbuzný s žádným teriérem. A vůbec: teriéři jsou evropským vynálezem a tento pes pochází z Tibetu a je příbuzným takových mistrovských děl zdejšího chovu psů, jako jsou lhasa apso, tibetský mastin a tibetský španěl. A možná i shih-tzu – to je však nejasná záležitost: všechna výše zmíněná plemena jsou velmi stará a dnes nelze říci, která z nich se komu narodila. Jedna věc je jasná: tibetští teriéři jsou neuvěřitelně starověcí a domorodí psi, to znamená, že byli formováni prakticky bez lidské účasti, ale výhradně z vůle vnějších okolností. A musím říct, že vznikly velmi úspěšně.
Nyní nikdo neví, jaký byl původní účel tohoto plemene. Existuje názor, že předci Tibeťanů tam někoho nahnali, ale pak je znatelně skartovali a proměnili se v profesionální přátele osoby. Zpočátku se navíc přátelili hlavně s mnichy, za což dostali jméno „svatí psi Tibetu“. A stejní mniši zřejmě nazývali tyto psy „malými lidmi“ a chovali se ke svým psům lépe, než se ostatní chovali ke svým vlastním příbuzným. Což však není překvapivé, protože vzácný příbuzný může být tak milý: tibetští teriéři mají úžasnou povahu, není na nich nic nepříjemného ani otravného. Stručně řečeno, přednosti tohoto psa rychle ocenili docela světští Tibeťané – začali si pořizovat teriéry, protože je viděli jako talisman, který přináší štěstí. Ale nebylo možné tyto psy prodat, protože neprodávají štěstí – štěně mohlo být darováno pouze zvláště vážené osobě. A ve dvacátých letech minulého století dostalo jedno štěně jménem Banti Angličanka Agnes Greigová, lékařka, která úspěšně vyléčila nějakého ušlechtilého Tibeťana. Tak se starověký tibetský pes objevil ve velkém světě a dokonce začal být považován za anglické plemeno – k tomu však došlo mnohem později. Tito psi se však od svých příbuzných, kteří stále chodí po Tibetu, liší jen nepatrně. No, možná vypadají upraveněji.
Tibetští teriéři jsou malí, 8-13 kg, velmi vlněná stvoření, jejichž silné rány znesnadňují i pohled do očí, a to je škoda, protože tváře těchto psů jsou velmi výrazné, s bohatou mimikou. Začali jim tedy plést mašle; dívky mají obvykle rády poklony, ale přísní muži to často považují za frivolní rozmazlování a mohou být dokonce uraženi. Sice malá, nejsou to vůbec pokojová zvířata – to znamená, že se jim dobře žije i v místnostech, ale jejich vlna, narozená na vysočině, dokonale hřeje, takže naše zima pro ně absolutně není děsivá. A nejen to není děsivé: zima je jejich oblíbeným ročním obdobím, kdy se ze všech sil válí v závějích, velmi roztomile se chmýří a vypadají jako malé bochánky. V létě jsou však také docela spokojeni se vším – jejich srst vytváří efekt uzbeckého hábitu, takže v horku není vůbec nutné tyto psy stříhat. Ale je to možné a mnoho lidí si vlasy ostříhá. A pak z toho těží, protože vlna tibetských teriérů je skvěle předená a dá se z ní uplést něco krásného: vlastně tohle dělali v Tibetu – na léto stříhali psy, míchali jim vlnu s jačí vlnou a tkané z vynikající teplé látky, která zachrání před všemi typy horského počasí. Navíc tato srst, dokud je ještě na psovi, nezapáchá a prakticky nelíná, ale musí se alespoň jednou týdně vyčesat, jinak se vše zacuchá.
Co se týče barev, tibetský teriér může být cokoli jiného než čokoláda. No, celkově vzhledově připomíná někoho mezi velkým Lhasa Apso a malým (a ocasatým) bobtailem – jedním slovem vypadá docela roztomile, takové veselé klubíčko vlny. Tibetský teriér ale není jen roztomilý pes, ale také pohodlný. Velmi citlivá, přítulná a hravá, ale ne přilnavá a prostě děsivě chytrá, ochotně se učí, vše uchopuje za chodu: i neinteligentnímu štěněti stačí jednou říct, že dům nelze zničit – a je to, nebude více roztrhané tapety nebo rozžvýkané boty . Tito psi milují své hračky, ale nikdy je nezkazí. Někteří navíc umí hračky nejen vyndat z krabice, ale také je vrátit: prostě bedlivě sledovali páníčky, kteří po večerech reptali a sbírali psí koule, kosti a další harampádí po celém domě. A také mají schopnost telepatie – například hospodyňka chodí po domě a myslí si: „Teď umyji psa. Parazit se asi zase schová pod sedačku!“ A pes jde a smutně, ale z vlastní vůle, si sedne do vany – protože nechce, aby byl považován za parazita.
Od psa se vzhledem medvědice jaksi nikdo nečeká zvláštní obratnost. Nezapomínejte však, že předci Tibeťanů cválali po celá staletí horami a byli dokonce povinni vytahovat klášterní brašny, které spadly do trhliny, a z toho všeho se vyvinula skvělá rovnováha – například vydrží dlouho stát. čas a velmi ochotně na zadní nohy („lidé“ jsou všichni Ano!) a bez sebemenšího zaváhání překonávají překážky v agility. A nikdy do nikoho nenarazí, jen když schválně – vědí, jak dělat ladné piruety v jakékoli rychlosti, při zatáčení nekloužou. Ostatní psi se kvůli tomu rozčilují – je pro ně těžké hrát si s nepolapitelným psem, který je tak rychlý a vyhýbavý. Kromě toho není Tibeťan vůbec bojovný, je vždy připraven se spřátelit se všemi druhy psů. Ale na míle daleko cítí agresivní psy – nebojí se jich, Tibeťané se nebojí ničeho, jen nechtějí komunikovat s žádnými bouřkami.
Tibeťané cizí lidi moc nevítají – pokud do domu přijdou hosté, pes se nejspíš jen vrátí na své místo, všichni tito lidé jsou pro něj naprosto nezajímaví. A i když host lákavě zamává kouskem klobásy, Tibeťanovi je to jedno: těmto psům je jídlo zpravidla zcela lhostejné. Nejsou rozmarní, ale lhostejní – snědí kapku toho, co dostanou, a je to. A co dělat, je zvyk: myslíte si, že je v Tibetu mniši pohostili jehněčími řízky? Těmto psům jedním slovem nadváha nehrozí a navíc pokud mají pocit, že se přejedli, nasadí si přísnou dietu. Takže pokud váš Tibeťan už druhý den po sobě nic nejí, nelekejte se, právě se rozhodl, že je čas, aby zhubnul.
Tibeťané mají většinou rádi děti, a nejen děti mistra – Tibeťané jsou připraveni pohladit každé dítě, které potkají na ulici. Kromě toho je Tibeťan také výborný hlídač. Vycítil, že něco není v pořádku, začne štěkat nečekaně silným, hlasitým hlasem – nikdy by vás nenapadlo, že malý a naprosto hodný pes bude štěkat tak hrozivě. Historicky tento teriér pracoval společně s tibetským mastifem, velkým a skutečně impozantním psem: teriér zvedl vysoko a mastif šel věci vyřešit. Tito teriéři však tak dobře vycházejí nejen se svými tibetskými spoluobčany – dobře vycházejí s kočkami, s jinými psy a vůbec s kýmkoli.
Sami se můžete přesvědčit, že pejsek je více než pohodlný. Tibeťan se ale nehodí pro líné majitele – je veselý a aktivní, potřebuje procházky a povyk, jinak bude smutný. Tento nenáročný, radostný, nenáročný a vtipný pes se také vyznačuje vynikajícím zdravím a dlouhověkostí – 18 let není pro tyto psy v žádném případě limitem. Obecně je to opravdu ideální. Ale proč jich máme tak málo – v celé naší zemi jich není víc než sto a většina všech existujících Tibeťanů žije v Moskvě! Koneckonců porodí spoustu štěňat, 7-10 z nich, a nejsou tak drahí, 30-40 tisíc – tak proč tibetský teriér stále nežije v každém moskevském domě? Abych byl upřímný, nerozumím tomu, ten pes je opravdu úžasný. A pokud je někdo v pokušení, ať jde na web lamleh.ru – koneckonců, proč jsme horší než tibetští mniši? Nebo nepotřebujeme štěstí?
- “Kvalitní”. Příloha č. 6 ze dne 08.08.2014. 44. XNUMX, strana XNUMX
