Obojživelníci – nejmenší třída moderních obratlovců, skládající se z pouhých 2,5 tisíce druhů ve třech řádech. Jsou distribuovány především ve vlhkých, teplých oblastech planety.
Obojživelníci jsou první skupinou obratlovců, kteří se dostali do suchozemského prostředí, ale udržují si úzké spojení s vodou.
Tělo obojživelníků je pokryto tenkou, holou kůží. Četné kožní žlázy vylučují hlen, který při odpařování snižuje tělesnou teplotu o 5-8 °C pod teplotu vzduchu.
Překonání gravitační síly (gravitace) v prostředí země-vzduch bylo dosaženo transformacemi pohybového aparátu. Dospělí obojživelníci se vyznačují párovými pětiprstými končetinami, stavěnými jako páky. Zvýšená složitost struktury ramenního a pánevního pletence poskytuje končetinám silnou oporu a posiluje jejich spojení s tělem. Lebka je pohyblivě spojena s páteří. Páteř se rozlišuje na úseky: krční, trupový, sakrální, kaudální. Významnou součástí pletenců lebky a končetin je chrupavka. Vzhledem ke slabé osifikaci kostry je velikost obojživelníků malá.
Svalová soustava, na rozdíl od ryb, z větší části ztratil svou metamerní (segmentovanou) strukturu. Rozlišovalo se do samostatných svalových skupin. Objevily se antagonistické svaly a svaly dutiny ústní se staly složitějšími, které se podílejí jak na zachycování a polykání potravy, tak na ventilaci plic.
V souvislosti s pevninou se vyvíjely dýchací orgány vzduchu – plíce. Jsou primitivní: jsou to párové vakovité útvary s mírným přehybem vnitřních stěn. Dýchací povrch plic je malý a tvoří 2/3 povrchu těla. Druhým dýchacím orgánem je vlhká kůže s bohatou sítí krevních kapilár. U různých typů obojživelníků přichází 15-55 % spotřebovaného kyslíku přes kůži a 35-55 % spotřebovaného kyslíku přes plíce. Dýchací funkci plní také sliznice rozsáhlé orofaryngeální dutiny, která tvoří 10-15 % spotřebovaného kyslíku. Vzhledem k absenci hrudníku dochází k ventilaci plic v důsledku pohybů dna orofaryngeální dutiny.
Dospělí obojživelníci mají tříkomorové srdce se dvěma síněmi a jednou komorou. Svalové výrůstky stěn komory tvoří řadu vzájemně komunikujících kapes, které brání úplnému promíchání krve. Z komory krev opouští tepenný kužel třemi páry nezávislých tepen: kožní-pulmonální (přenášejí převážně žilní krev), 2 aortální oblouky (přenášejí smíšenou krev) a krční tepny (přenášejí převážně arteriální krev). Žilní krev ze všech orgánů těla vstupuje do pravé síně. Arteriální krev z plic se shromažďuje v plicních žilách a proudí do levé síně.
Obojživelníci mají nový krvetvorný orgán – červená kostní dřeň dlouhých kostí. Oproti rybám mají zvýšené množství hemoglobinu v krvi, což spolu se zvýšeným krevním oběhem vedlo ke zvýšení úrovně metabolismu.
Smyslové orgány poskytují obojživelníkům orientaci ve vodě i na souši. Největší proměny pro orientaci na souši prošly zrakové, sluchové a čichové analyzátory.
Vyspělejší zrakové orgány poskytují orientaci v průhledné atmosféře. Oči dospělých obojživelníků jsou chráněny a zvlhčovány pohyblivými očními víčky – horními a dolními – a mléčnou membránou. Rohovka je konvexní, čočka má tvar bikonvexní čočky. Akomodace je dosaženo pohybem čočky pomocí ciliárního tělíska. Sítnice obsahuje tyčinky a čípky. Mnoho obojživelníků má vyvinuté vnímání barev.
Orgán sluchu se výrazně zkomplikoval: vznikla nová sekce – střední ucho. Vnější otvor středoušní dutiny je překryt tenkým elastickým bubínkem. V dutině je jedna sluchová kůstka – třmeny, jeden konec se opírá o bubínek, druhý o blánu oválného okénka. Střední ucho zesiluje zvukové vibrace a přenáší je do membránového labyrintu vnitřního ucha. Tato vlastnost vznikla kvůli slabé zvukové vodivosti vzduchu ve srovnání s vodou.
Čich je u obojživelníků dobře vyvinutý. Nosní průchody jsou průchozí: vnější nosní dírky jsou uzavřeny speciálními chlopněmi a vnitřní nosní dírky (choanae) ústí do dutiny ústní. Orgán čichu funguje pouze ve vzduchu, protože vnější nosní dírky jsou uzavřeny ve vodě.
Řada výše uvedených úprav tedy umožnila obojživelníkům ovládnout suchozemská stanoviště. Obojživelníci nedokázali překonat svou závislost na teplotě a vlhkosti suchozemského prostředí, což sloužilo jako limitující faktor v jejich osídlení.
