Někdy může být ohromující základní neznalost ohledně genetiky a zejména aspektu dědičnosti barev, kterou prokazují někteří chovatelé. Genetika grifonků není tak jednoduchá, jak se zdá. Pokusíme se vysvětlit mechanismus dědičnosti barevných variací co nejstručněji a nejjednodušeji, přičemž se budeme co nejvíce vyhýbat složitým termínům, s rizikem, že uvrhneme profesionální genetiky do stavu strnulosti. Ale bohužel pro nás nebylo možné nahradit genetické symboly, ke kterým se musíme uchýlit, něčím dostupnějším. Proto zdůrazňujeme, že tento článek je určen hlavně lidem, kteří mají základní genetickou znalostní základnu a chápou obecné principy dědičnosti. Spoléhali jsme na spolehlivé informace vypůjčené z prací takových genetiků jako Ilyin, Robinson, Little, Willis, Fox, Burns, Fraser.
V současné době byly tedy identifikovány následující barevné alely (sekce lokusu, tj. řetězce DNA odpovědné za určitý znak): pevná černá AS; dominantní červená AY; aguti, tj. vlčí šedá A; černobílý aSA; černá s pálením.
Jednoduše řečeno, původní gen A (agouti) v důsledku mutageneze dal 4 mutantní alely: dvě dominantní (převládající) – AY a AS a dvě recesivní (potlačené) – aSA a at. Budeme uvažovat pouze ty alely, které jsou charakteristické pro grifonky.
BELGICKÝ GRIFFON
AS gen je zodpovědný za plnou černou barvu. Někdy místo uhlově černé vypadá hnědočerně a při bližším zkoumání má roztroušené zonulární chloupky. Robinson to například vysvětluje tím, že samotný gen AS nedokáže vyvolat tvorbu čistě černých vlasů. Podle jeho předpokladu není gen AS zcela dominantní, a pokud je tomu tak, genotyp AS AS bude určovat čistě černou barvu a genotyp AS AY nebo AS A hnědou. Proto se snažte v chovu gryfů používat co nejsytější odstíny. Jedinci nesoucí geny at a aSA, recesivní vůči AS, vypadají navenek jako black and tan at atd. smíšená aSA a gen aSA zase dominuje nad at, což bylo prokázáno Willisem v roce 1976. Proto u plemene belgický grifonek výrazně převažuje počet smíšených jedinců nad jedinci černé s pálením. Z celkového počtu belgických grifonků zařazených do L.O.S.H. – registrovaná kniha Kennel Club of Belgium – např. „smíšená“ barva je charakteristická pro 56 % hospodářských zvířat, zatímco černá s pálením je charakteristická pro 18 %. V Rusku, pokud víme, se takové statistiky nevedou.
Novorozená štěňata těchto dvou barev jsou si velmi podobná. Rozdíl je v tom, že „smíšená“ barva (tj. černohřbetá) se vyznačuje velkými změnami souvisejícími s věkem: s věkem zesvětlují, nejprve připomínají jedince s „přepáleným“ opálením a poté se stávají skutečnými černohřbetými, resp. sami Belgičané je poeticky nazývají – „popel a plamen“.
Standard FCI z 05.03.03 povoluje přítomnost této barvy u plemene belgický grifonek, ale zdůrazňuje, že čisté barvy jsou preferovány. Někdy černá štěňata narozená s červeným „zrcadlem“ pod ocasem, následně „ucpaná“ černou srstí, jsou podle našeho předpokladu buď heterozygoti s AS v genotypu, nebo méně pravděpodobně skutečně pálení, tzn. at at, ale vinou genů – modifikátorů, které blokovaly projev pálení, se změnily na fenotypově černé.
BRUSELSKÝ GRIFON
Je zastoupena jednou barvou – červenou o různém stupni intenzity. Největší zmatek mezi chovateli a majiteli grifonků, kteří mají buď základní genetické znalosti, nebo znalosti žádné, je způsoben tím, že u plemene grifonků jsou dvě geneticky odlišné červené barvy. Jedná se o červené jedince AY -E- a -ee. AY -E-red jsou skutečně červení psi. Při mutaci genu E k e (extenzivní faktor) celý vlasový pigment zežloutne a syntéza černého pigmentu se zastaví. A to znamená, že plná černá AS -E- a černá s pálením aSA -E- a černá s pálením v bodě -E- při nahrazení E znakem e -> AS-ee, aSA-ee a atat-ee budou dávají pouze červenou barvu různého stupně intenzity.
Každý z těchto nezávislých systémů se vůči černé barvě chová recesivně. Všeobecně se uznává, že jedinci zbarvení podle typu AY -E- mají nutně určitou přítomnost černého pigmentu v srsti, dobře viditelného na hlavě, zádech, plecích a bocích, charakteristická je i přítomnost černé masky. Naproti tomu zázvorová barva nemá žádné viditelné černé vlasy a je typicky charakterizována absencí masky. Rádi bychom však poznamenali, že mnoho jedinců AY-E-red, kterých je v chovu drtivá většina, je tak bez příměsí černé srsti, že vzhledem jsou absolutně k nerozeznání od psů jejich červené barvy. To je přesně to, co vysvětluje zdánlivý paradox narození černých (nebo black and tan) štěňat od dvou červených rodičů.
Při křížení dvou červených psů, pokud se získají černá štěňata, pak jeden z rodičů musí být ona.“
Co dalšího může chovatele grifonků potkat? V plemeni je ještě několik barevných variant, které se občas dají pocítit, a přestože nepatří do kategorie chovného manželství, je vhodné si představit mechanismus jejich dědičnosti, abyste se vyhnuli jeho projevu ve vaší chovatelské práci, pokud možný.
Nejběžnější možností je přítomnost bílých skvrn, obvykle na hrudi. Jejich vzhled je způsoben modifikačními geny alely S (bílá skvrnitost). Skvrny, které jsou malé plochy a mají tvar úzké rýhy, obvykle mizí v raném věku, zatímco ty větší, zvláště pokud je kůže pod nimi bez pigmentu, zůstávají. Bylo zjištěno, že takové skvrny se častěji objevují u červených psů a méně často u černých psů, protože pravděpodobně jeden z nejvlivnějších modifikátorů genu S je spojen s genem e.
Někdy plemeno produkuje červená štěňata s hnědými nosy, víčky a polštářky tlapek. Je to výsledek práce mutantního genu b, který neovlivňuje pigmentaci červených oblastí, ale oslabuje pigmentaci kůže a očí. Genetický vzorec takového psa je bbee. U psů existuje také několik genů zodpovědných za zvýšení barvy D nebo oslabení barvy D. Právě v důsledku jejich kombinací se rodí ty nejvzácnější nesmysly – štěňata grifonků v barvách modré AS-B-ddE- a blue and tan atatB-ddE-.
Stejný gen d je zodpovědný za vzhled jedinců s velmi světlými (krémovými) odstíny spolu s věkovými změnami v pigmentaci kůže a drápů, které postupně získávají hnědý odstín.
Je také známo, že bledší barvy dominují nad zářivějšími. Je zajímavé poznamenat, že přítomnost obou genů b a d u plemene je extrémně vzácná, a proto psi tak zřídka vykazují barevnou kombinaci zvanou „lilac“ bbdd. Nikdy jsme neviděli a neslyšeli o narození takového štěněte u plemene Griffon, ale přesto je úsměvné předpokládat, že je to alespoň teoreticky možné. Vše výše uvedené platí samozřejmě stejně pro malé brabançony, jejich odlišnost od drátosrstých jedinců je pouze v nepřítomnosti dominantního genu Wh.
A závěrem, i s rizikem zdánlivé nudy, poradíme: Pokud si nestanovíte konkrétní cíl ohledně reprodukce nestandardních barev u plemene grifonek, snažte se ve své chovatelské práci neopakovat ty kombinace, které nějak zklamal tě.
Budeme upřímně rádi, pokud náš článek pomůže některému z majitelů nebo chovatelů kompetentněji přistupovat k otázkám páření s přihlédnutím ke specifikům dědičnosti barev
Článek z Journal of the Russian National Club of Brussels and Belgian Griffons and Petit Brabançons, 2004.
