Bohužel, všechno je mnohem složitější, protože v každé takové tragédii (a jsou jich už desítky) je jasně vidět chyba ani ne tak zvířete, jako jeho majitelů. O vyjádření k situaci jsme požádali Ivana Zatevakhina (bývalého profesionálního trenéra, zakladatele „velkého“ a „ruského“ kroužku), kandidáta biologických věd, televizního a rozhlasového moderátora pořadů o zvířatech, šéfredaktora časopisu “Přítel” pro milovníky psů.
Ivan Zatevakhin
Bohužel v poslední době jsou případy psí agrese vůči lidem opět častější. Hlavním závěrem, ke kterému většina komentátorů dochází, je, že za všechno mohou notoričtí bojoví psi, přestože odborníci mnohokrát konstatovali, že takoví psi v přírodě neexistují. Musíme to udělat znovu. Jediným plemenem, které má ve svém názvu slovo „boj“, je šarpej, který pravidelně navštěvuje veterinární nemocnice a nemocnice. Obecně platí, že všechna plemena psů, jejichž předky byli bojoví psi, čti – vnadící psi, čti – lovečtí psi jako chrti, nemají s pohnutou minulostí svých předků nic společného.
Každé z těchto plemen (a je jich snad více než 30) je chováno minimálně sto let, v lepším případě jako univerzální plemeno, v horším případě jako pes výhradně určený na výstavy. Patří mezi ně: německé dogy, boxeři, všemožní mastifové, stafordšírští teriéři, neméně přátelé veterinářů než Shar-Peis – angličtí buldoci. I pitbulteriéři jsou dnes primárně chováni ne pro boj, ale jako společenští psi. Mimochodem, když byli zástupci tohoto plemene chováni výhradně pro boj, byli z chovu vyloučeni jedinci agresivní vůči člověku – jinak je nebylo možné oddělit.
„Zloba je v krvi bojových psů“ – i kdyby existovali, toto tvrzení je nesprávné, protože bývalí psi návnady, tedy lovečtí psi, pokud si udrželi hněv, byl to jen vůči šelmě, a pak ne všem , ale izolované exempláře , v procesu výběru smíšené s teriéry. Pro člověka nebezpečí hrozí především od plemen určených k boji s lidmi – a to jsou všechna pracovní plemena psů. Z nich jsou nejnebezpečnější ti, kteří jsou vzhledem k povaze své služby nuceni se rozhodovat sami – hlídací psi jako kavkazští, středoasijští, jihoruští pastevečtí psi, kangalové atd. Jsou to silní psi s výrazným instinktem chránit území. Ale tato plemena jsou po mnoho desetiletí dobře chována a držena svědomitými majiteli, těmi, kteří jim vytvářejí normální podmínky a vychovávají je. Na rozdíl od rozšířeného mýtu totiž psi nekoušou na ulici, ale v rodinách a hlavně v rodinách samotných „obchodníků s živým zbožím“, tedy těch, kteří se často nazývají hrdým titulem „kynolog“. takové jen v tom smyslu, že chovají psy a na výstavách mistrně měří jejich ocasy.
Agresivita, která se vyskytuje u zástupců všech psích plemen bez výjimky, má dva důvody.
Prvním je nesprávný chov. Většina psích plemen je chována, na rozdíl od toho, co chovatelé široce hlásají, naprosto bez ohledu na nežádoucí povahové vlastnosti. Nevyvážené exempláře se vyskytují u každého plemene a velmi často jdou do chovu, čímž vzniká jejich vlastní druh. Mnoho plemen zažilo „invazi“ takových psů – od kokršpanělů po dobrmany. Jde jen o to, že následky kousání jsou různé. Mimochodem, ke cti „dobrmanistů“ se s problémem prakticky vyrovnali.
Druhým problémem je nesprávný obsah a školení.
V jednopokojovém bytě nemůžete chovat více než jednoho velkého psa – a to se děje neustále. Výchova fyzicky silných psů nemůže být ponechána náhodě v domnění, že pes sám bude stejně „chytrý“ jako komisař Rex nebo všichni mukhtáři ruské kinematografie. Ale výchova může někdy napravit individuální charakterové nedostatky jakéhokoli psího plemene, dokonce i toho nejslužnějšího. Obecně je problém, jako vždy, v lidech.
Alexandr Chaburgaev
Pro začátek by bylo dobré přečíst si knihu úžasného etologa, nositele Nobelovy ceny K. Lorenze, která se jmenuje „Agrese“. Mimochodem, práce není vůbec nudná. Faktem je, že agrese může být různá: potravinová, sexuální, sociální, teritoriální atd. Prvním krokem je proto zjištění příčiny jejího projevu a teprve poté ji odstranit. Dovolte mi uvést příklad: povaha psa mých starých přátel se prudce zhoršila. Začala být podrážděná, nevrlá, často výhružně vrčela a dokonce se snažila kousnout svou rodinu. Všiml jsem si jejího nemocného vzhledu a chronicky zlomených střev a trval jsem na tom, že zavolám veterináře. Ukázalo se, že důvodem bylo nekvalitní krmení, v důsledku čehož se psovi vytvořila celá „kytice“ boláků (k mé hanbě si přesně nepamatuji jaké). Akutní, neustálá bolest kazila charakter zvířete, které se po úspěšné léčbě opět stalo „bílým a načechraným“.
Dalším důvodem je nesprávná socializace psa. Pokud se v dětství málo stýkala se svým vlastním druhem, nehrála zábavné hry se štěňaty, stává se odtažitou a nekomunikativní, při každém pokusu se lépe poznat a snaží se ucouvnout nebo utéct před každým psem, kterého má. schází. Pokud je příliš vytrvalý, příliš přátelský člověk může reagovat agresivním útokem.
O to horší je, pokud pes vyrůstá ve stresu, kdy je neustále bit a napomínán a po něze a vzájemném respektu není v domě ani stopa. To už je „duševně nemocný“ pes, od kterého můžete čekat cokoliv.
Stále nemáme jasný federální zákon o humánním zacházení se zvířaty. A ta ustanovení, která jsou zapsána ve stávajících kodexech, se prakticky nepoužívají. Dokážete si představit, že někde v Curychu nebo Londýně by hladoví psi vyli za zdí nebo naplnili celý dům srdceryvným ječením při rvačkách a sama majitelka by je přede všemi kopala? Přesně takový obrázek mimochodem popsali sousedé nešťastné rodiny, kde pes nedávno zabil osmileté dítě.
Může se to stát u nás? ANO – V JAKÉKOLI MÍSTĚ V ZEMĚ.
Každý subjekt Federace má svá „Dočasná pravidla pro chov malých domácích mazlíčků“ (stokilogramový mastif je také považován za „malý“), ale napadlo vás někdy, proč se jim všem říká „dočasné“? Zřejmě proto, že „trvalý“ lze napsat a přijmout v regionech pouze na pozadí federálního zákona.
Mimochodem, nikdo nedodržuje stávající pravidla, protože neexistuje žádný mechanismus pro sledování jejich dodržování. Věděli jste, že psi v Moskvě mají být vyvedeni pouze na vodítku? Víte alespoň o jednom případu, kdy majitel dostal pokutu za venčení se psem bez vodítka nebo náhubku? Také nevím. Znám ale jiný případ: miniaturní pudlík, kterému se moc chtělo na záchod, vletěl jako střela na dvůr, jakmile se trochu pootevřely vchodové dveře a spadl pod kola auta. Španěl mých přátel snědl něco ošklivého na ulici a zemřel na otravu v hrozné agónii. Předpokládám, že mě mnoho milovníků zvířat obviní z porušování práv a svobody jejich zvířat. Mohu jim říci jen jednu věc: kdyby všichni psi chodili s náhubky a vodítky, dokázali bychom zachránit tisíce jejich drahocenných životů a ochránit lidi před tragédiemi.
Valery Rjazansky,
Zástupce vedoucího frakce Jednotné Rusko:
— Vím, že v mnoha zemích existují legislativní normy, které omezují dovoz psů bojových plemen, jejich chov a kladou na jejich majitele poměrně přísné požadavky. Pokud bychom měli takovou zákonodárnou iniciativu, uvítal bych ji a třikrát pro ni hlasoval.
V drtivé většině případů si člověk, který si podle módy pořídí psa bojového plemene, nerozumí jeho vlastnostem, neví, jaké jsou podmínky pro jeho údržbu, neví, jak s ním zacházet, pečovat o něj. , chodit to, tím méně to vzdělávat.
Obecně mě deprimuje tento obrázek, který se mi otevírá oči každé jaro, když taje sníh. A důsledky zimních procházek občanů s jejich mazlíčky po ulicích města, parcích a bulvárech se jasně projevují. Proč by to ale měly komunální služby uklízet? Myslím, že řešením problému je omezení druhu a zvýšení daně za držení takových psů – pak budou alespoň peníze na úklid. Povaha tisíciletého vztahu mezi člověkem a psem potvrdila jeho dva hlavní účely – pomáhat člověku lovit a chránit dům. Právě pro tyto účely je třeba je spustit. Existují samozřejmě psi, kteří pomáhají orgánům činným v trestním řízení, pohraničníci, vodící psi a tak dále. To už je ale služba, na kterou mimochodem psi bojových plemen většinou nejsou pro svou agresivitu přijímáni. Všechno ostatní jsou hračky, a jak jsme viděli více než jednou, nebezpečné.
