Bývaly doby, kdy obří šneci Achatina žili někde v tropických lesích Afriky a neukazovali odtud nos, takže jejich velikost a mírumilovné zvyky mohly obdivovat pouze kmeny žijící ve stejných lesích. Existuje však názor, že kmeny Achatiny tolik neobdivovaly, jako spíše jedly; Nutno říci, že tito velcí bezbranní suchozemští plži jedl vesměs každý a nebýt extrémně zjednodušeného přístupu k otázkám rozmnožování, mohl je na úsvitu doby kamenné sníst každý.
Pak ale přišel den, kdy do vlhké džungle přišli nejrůznější cizinci. Nyní nelze říci, zda začali Achatinu vyvážet do zahraničí záměrně, nebo zda se šneci jednoduše chytili na nějaké zboží uloupené v Africe. Ale ať je to jak chce, v 18. století bylo možné tyto ryze tropické tvory nalézt v Asii, Americe a obecně všude tam, kde jim vládlo teplé a vlhké podnebí. A protože hlavním životním cílem každé slušné Achatiny je dostatečná výživa, docela rychle se tato roztomilá zvířátka stala skutečným trestem pro mnohá rolnická pole, ale i lesy a křoviny. Došlo k tomu, že v Americe bude člověku přistiženému při držení Achatiny hrozit celkem slušný trest vězení (a samotní skromní šneci jsou v této zemi úplně zničeni).
Jako přesvědčení hermafrodité se Achatina množí ochotně a bez rozruchu. Je pravda, že osamělá Achatina se nemůže rozmnožovat, ale setkání dvou hlemýžďů nevyhnutelně povede ke vzniku davu malých hlemýžďů. Jak se dva hermafrodité shodnou na tom, kdo bude dnes kluk a kdo holka, to my, lidé, nedokážeme pochopit. Nějak se však dohodnou a taková povolnost a nekonfliktnost v komunikaci by nám všem měla sloužit jako příklad. A zároveň připomínka toho, že pokud se najednou rozhodnete mít více než jednu Achatinu, budete mít spoustu bolestných myšlenek na to, co je hroznější – na zničení nevinných šnečích vajíček nebo nucené obdarování mladé Achatiny všem, kteří se vám dostane do cesty (pro známé a V každém případě nebudete mít dostatek příbuzných – Achatina hází vejce jako kulomet). Naštěstí naše klima není pro tyto Afričanky vůbec vhodné, takže ani zástup achatinských uprchlíků nepovede k agrární katastrofě. Globální oteplování však může situaci změnit a ze stromů v parcích to pak nebudou veverky, které se na vás a mě dívají, ale obří hlemýždi, kteří vstřícně mávají rohy.
Těmto šnekům stačí málo ke štěstí. Nejprve je terárium uzavřeno víkem, jinak se vám Achatina dostane pryč. Za druhé, podestýlka z písku, zeminy nebo rašeliníku, aby se měl šnek kam zavrtat. Tato podestýlka by měla být vlhká, ale ne mokrá – Achatiny není třeba zaplavovat, jsou to suchozemští živočichové a pod vodou nemohou dýchat. No a zatřetí, šneci samozřejmě potřebují jídlo, které může být doslova cokoliv. Říká se, že Achatina může fungovat jako něco jako továrna na zpracování odpadu, která slavně ničí slupky od brambor, zvadlou zeleninu, odřezky zelí, jádřince jablek atd. Většina Achatin ale ctí především okurky. S radostí však žerou veškeré ovoce a zeleninu, takže vaším úkolem není vašeho mazlíčka příliš rozmazlovat. Každý ze šneků má své vlastní gastronomické preference, takže pokud má jeden z nich rád například banány, nebude se chtít na mrkev ani podívat – dejte mu banány a je to. Je dobře, že od nás nevyžadují černý kaviár. Živočišná potrava však pro Achatinu vůbec není, prostě nechápe, jak je možné jíst maso nebo jinou klobásu.
Terárium Achatina můžete čistit maximálně jednou týdně (za předpokladu, že máte pouze jednoho, pokud v teráriu žije celý zástup šneků, budete jim muset uklízet dům častěji). A kromě vlhkosti potřebuje tento šnek teplo, ale nic zvláštního, normální pokojová teplota je pro něj docela vhodná. To je vše – vaše Achatina je šťastná a roste zrychleným tempem k vaší radosti. Nakonec může klidně vyrůst na 20 centimetrů, to znamená, že skončíte se šnekem, který se vám stěží vejde do dlaně. A tahle kráska s vámi bude žít pěkně dlouho – pět, sedm nebo i deset let.
A pokud se Achatině přihodí nějaké životní útrapy, zareaguje na ně přechodem k zimnímu spánku (to však platí pro dospělé šneky, malí šneci Achatina zkoušku nemusí přežít). A co je považováno za nepřízeň Achatiny? Sucho a hlad. A když tato neštěstí dopadnou na její ubohou hlavu, Achatina se stáhne do své ulity, uzavře se speciálním filmem a začne čekat na lepší časy. Tuto vlastnost Achatiny lze využít k tomu, abyste s klidným svědomím odjeli na dovolenou. Zatímco se budete bavit někde v dalekých zemích, váš šnek bude spát minimálně měsíc, čas od času vystrčí růžky a zkontroluje, co se děje mimo jeho ulitu. A až se vrátíte, stačí šneka pokropit vodou a dát mu kousek okurky – okamžitě se probudí a vrátí se k aktivnímu životnímu stylu.
Achatina vylíhnutá z vajíčka je malý, velký jako hrášek, ale zcela nezávislý tvor (a kam může jít, když jeho matku a otce nenapadne věnovat pozornost svým dětem?). Malá Achatina nestojí nic – jen pár haléřů. Velká Achatina může být mnohem dražší a některá obzvlášť velká, obratná a krásná bude stát i 200 dolarů (to už je ale elitní exemplář, doslova výstavní). Ani ten nejmladší a nejfrivolnější šnek nepotřebuje žádnou zábavu. Někteří obzvlášť milující majitelé dávají do terária zrcátko, hračku nebo plastový hrad, ale samotného šneka všechny ty nesmysly ani v nejmenším nezajímají. A bez ohledu na to, jak moc kolem své Achatiny tančíte, stále nebude moci milovat svého majitele. Nikdy se s radostí nevydrápe naproti vám, nikdy neodpoví na své jméno, nepozdraví vás máváním rohů. V lepším případě se vás vaše Achatina prostě přestane bát. Čili časem si ji posadíte na ruku a ona ze zdvořilosti hned neschová vše, co má cenného, do mušle, ale dovolí vám obdivovat všechny její rohy (má je čtyři: jeden pár je velmi malý, přímo na nose a druhý je dlouhý a jsou tam oči). Jedním slovem, pokud se o vás vaše Achatina nestará, pak jste ji zkrotili.
Nepotřebuje ani žádné láskyplné hlazení. Jediné, co dokáže ocenit, je teplá sprcha. Při zalévání sprchou začne Achatina nadšeně lézt po vaně a vystrkovat vše, co trčí. A to znamená, že je naprosto šťastná.
Někteří majitelé Achatiny, znepokojení cvičením šneků, čas od času nechají svou krásu projít po bytě. Proč ne, když doma nemáte psy, kočky nebo jiná zvířata a ptáky, kteří se dokážou prokousat skořápkou a sníst lahodného šneka. Nebo pokud jste sami dostatečně opatrní, abyste nešlápli na Achatinu, která se slavnostně plazí po podlaze. Nebo pokud jste připraveni nechat oči na kráčející Achatině. Možná se nebude plazit rychle, ale vytrvale bude předklánět rohy a každých pár minut se řítí na své jediné noze metrovou rychlostí ve směru, který zná. Achatina ztracená v bytě buď ze smutku upadne do hibernace, aby ji bylo možné najít až při příštím generálním úklidu, nebo objeví vaše pokojové rostliny a začne na nich žít. A brzy si toho všimnete – když si konečně všimnete, že vaše květiny jsou poněkud ošuntělé. A šnek je sežral.
Lidé, kteří preferují domácího mazlíčka, který má nějakou návratnost, často nechápou, proč by někdo chtěl velkého šneka, který je svým majitelům zcela lhostejný. No, za prvé je to krásné. A za druhé, sledování Achatiny uklidňuje a naplňuje duši blažeností a mírem: takové mírumilovné, tiché, spokojené stvoření se plazí kolem a nevyžaduje od života nic kromě toho, co už má. Na Achatině je zkrátka něco buddhistického, takže její rozjímání se k meditaci docela hodí.
