DUSHANBE, 5. dubna – Sputnik. Korán a šaría utvářejí nejen náboženský pohled na svět stovek milionů lidí po celém světě, ale také velmi podrobně formují každodenní život muslimů. Jaké oblečení nosit, koho si vzít, jak podnikat – islámští teologové navrhují hledat odpovědi na všechny tyto otázky v té či oné podobě v posvátných textech Není divu, že regulace každodenního života zasáhla i naše menší bratry, v konkrétní kočky. „Jak islám zachází s kočkami“, „hadísy o kočkách“, „Postoj islámu k domácím mazlíčkům“ – to jsou nejoblíbenější dotazy na tématických fórech pro muslimy. O tom, co Korán a Sunna ve skutečnosti říkají o chlupatých mazlíčcích a jak se chovat ke kočkám ovlivňovat posmrtný život, snažil se na to přijít Sputnik Tádžikistán Islám po vzoru Proroka dovolil, aby si člověk vyzdobil dům čím chce, pokud to není zakázáno. U zvířat v zásadě platí to samé: pokud není považováno za vyloženě nečisté, lze ho chovat jako domácího mazlíčka, pokud si berete psy, pak není vše jednoduché. Teologové se po staletí dohadují, zda je pes nečisté zvíře, protože existuje příliš mnoho hadísů a veršů, které dávají příliš velký prostor pro výklad, ale s vrčícími mazlíčky je vše mnohem jasnější – islám se ke kočkám chová velmi vřele. Například kočka je jediné zvíře, které smí vstoupit do mešity. Abychom pochopili, proč je islámská tradice tak laskavá k kníratým a ocasatým, stojí za zmínku nejznámější legendy o životě proroka Mohameda. existuje jedna legenda, která je pevně zakořeněna v islámské folklorní tradici, o milovaném košenu proroka Muizze. Tradice praví, že prorok Mohamed při svém tažení proti Uhudu viděl, jak kojí svá koťata, a aby vojáci nechtěně nezašlapali chlupatou rodinu, změnil cestu vojáků. A jednoho dne si Muizza lehl ke spánku na patro Mohamedova roucha během jeho modlitby. A na konci modlitby se prorok rozhodl uříznout kus z rukávu, aby nerušil spánek zvířete. Po probuzení se kočka, jak praví legenda, za takový čin hluboce poklonila proroku Mohamedovi Nebe a peklo pro koťata Důkazem příznivého vztahu ke kočkám i v době vzniku islámské ummy je samotné jméno jednoho z slavní společníci proroka – Hazrati Abu Huraira, což znamená „otec koťat“ Po konvertování k islámu dorazil do Medíny a poté byl celou dobu vedle Mohameda, věnoval se studiu islámu a sbírání hadísů Smrt žízní, zákaz líbání: 5 populárních stereotypů o půstu v islámu Obecně , při narození dostal pohanské jméno Abd ash-Shams – „otrok slunce“, ale nějak šel po ulici s kotětem na rameni (a Abu Huraira miloval zvířata od dětství) a setkal se s prorokem Mohamedem, který chlapce nazval „malým otcem koťat“. Podle legendy byl od té chvíle sám Abu Huraira představen cizincům jako „otec koťat“. Podle legendy také prorok zakázal prodávat kočky jako zboží a jeden z domácích mazlíčků Abu Huraira ho zachránil před smrt zabitím hada, který se již připravoval k útoku.V súfijské tradici existuje další legenda o jistém Abu Bakr Al-Shibli, kterému ve snu hlas shůry řekl: „Tvé hříchy byly odpuštěny. Pamatujete si na chladný den v Bagdádu, kdy jste se procházeli zabaleni v teplé pláštěnce a najednou jste potkali mrznoucí kotě? Vzal jsi ho a zachránil jsi ho před smrtí, zahříval jsi ho pod pláštěm. Kvůli tomuto kotěti jsou vám odpuštěny hříchy.“ Mimochodem, islám obecně vybízí k péči o ty, kteří si nemohou pomoci sami, a posvátné texty nejednou upozorňují, že nejen kočka si zaslouží soucit. předal teolog Muhammad al-Bukhari (2363), ze slov zmiňovaného Abu Hurayra jsou slova proroka Mohameda: „Jednou člověka, který kráčel svou cestou, začal trýznit krutou žízní. Sestoupil do studny a odtamtud se napil, a když vystoupil, najednou před sebou uviděl psa, jak vyplázl jazyk a žíznil vlhkou zeminu. Když to viděl, řekl si: „Tento pes je sužována žízní, stejně jako trápila mě.” Potom si naplnil botu vodou, vzal ji do zubů, vyšplhal se a dal psovi napít, a Alláh mu za to poděkoval a odpustil mu (hříchy – pozn. red.).“ Mohamedovi posluchači se zeptali: „Ó posle Alláha , máme nárok na odměnu a na zvířata? Na to odpověděl: „Za vše živé patří odměna.“ Pokud však soucitný přístup ke zvířatům může být základem pro odpuštění hříchů a vstup do nebe, pak naopak ti, kteří urazili bezbranné stvoření, mohou čelit krutý trest. „Tomu, kdo neprokáže slitování stvoření Všemohoucího, neprokáže ani Alláh milosrdenství,“ říká Bukhariho hadís (5538) V jednom ze spolehlivých hadísů shromážděných al-Bucharim prorok poznamenává, jistá žena byla umučena a uvržena do pekla kvůli kočce, kterou držela zavřenou a nemohla chytit svou kořist, dokud nezemřela hladem Čistota koček Podle požadavků Koránu jsou muslimové velmi úzkostliví ohledně náboženských pravidel čistota. Pokud člověk před modlitbou neprovede rituální omývání nebo se poskvrní najas – látkou, které je zakázáno dotýkat se, pokud to není nutné – Pán jeho modlitbu nepřijme. Jeho modlitby během ramadánu nemusí být přijaty Všemohoucím islámským ulemou po staletí tvrdí, že mimo seznam jasně specifikovaný Koránem to považujte za najas a co ne. Teologové se však shodují na jednom: kočičí sliny na rozdíl od většiny ostatních zvířat nejsou nečisté, a tak Aisha, manželka proroka Mohameda, při modlitbě viděla kočku jíst jídlo stojící na podlaze. Po dokončení modlitby začala Aisha, trochu pohrdavě, jíst po zvířeti a řekla, že od té doby, co prorok provedl modlitební omývání vodou, kterou kočky pily, není hřích jíst jídlo, kterého se dotkly. V pramenech se tato tradice obvykle popisuje takto: „Daud ibn Sahih ibn Dinar at-Tammar citoval slova své matky o tom, jak byla poslána s mísou (kharis) k Aiše, když se modlila. Pokynula, aby položila talíř na podlahu. Kočka přišla a trochu z toho zkusila, a když Aisha dokončila modlitbu, najedla se, vzala si jídlo z toho místa a citovala slova Mohameda: „Nejsou nečistí, jsou to vaše domácnost!“ Existuje legenda o raný islámský teolog a znalec hadísů Abul-Chattab Qatadeh ibn Diam, který v přítomnosti své neteře dal kočce napít se z nádoby obsahující vodu na omytí. V odpověď na překvapenou otázku svého příbuzného, stejně jako Aisha, citoval slova Mohameda: „Kočky nejsou špinavé. Jsou s tebou smíšení.” Zdůraznil tedy, že vzhledem k tomu, že mazlíček sdílí úkryt s člověkem, neměli bychom se bát sdílet s ním stůl. Navíc v jedné z nejspolehlivějších sbírek hadísů, Sahih Muslim (511), je jasně uvedeno že „modlitbu přeruší (tím, kdo projde před modlícím se) žena, osel a pes, a před tím se můžete chránit něčím jako dobytčákem.“ A pokud se budete řídit zásadou, že co je není zakázáno je povoleno, kočka nemůže žádným způsobem narušit modlitbu muslima Respekt k ocasaté islámské tradici zanechal kolosální otisk v národních zvycích stovek východních národů. Není proto těžké najít mnoho skutečných příkladů, kdy se kočky v té či oné muslimské zemi těšily lásce jak obyčejných obyvatel, tak i těch u moci. Turecko zde stojí stranou, kde záštita chlupatých mazlíčků hraničí s adorací. Tedy poslední autokrat Sultán Osmanské říše Abdul Hamid II kočky prostě zbožňoval a jeho oblíbená byla bílá dlouhosrstá kočka přezdívaná Aga Efendi.Vědci dokázali, že kočky dokážou reagovat na jejich jméno. A co se týče Ismaila Saiba Sencera, hlavy slavné Bayezid Library v Istanbulu, je s jistotou známo, že učený muž živil stovky koček. Z tohoto důvodu byla Bayezidova knihovna nazývána „Knihovnou koček.“ A samotný brilantní Istanbul, skutečné hlavní město státu, mnozí právem nazývají „městem koček“.
Kedi (kočka), anne (matka) a çay (čaj) jsou některá slova, která často uslyšíte při procházce tureckou ulicí. Jejich všudypřítomná přítomnost je nejlepším důkazem toho, že v turecké kultuře (kromě rodiny a obligátního čaje ve sklenici ve tvaru tulipánu) jsou důležitá i zvířata, a to kočky. proč oni? Důvodů je mnoho. Počínaje praktickými – jako je řešení problému myší a krys v pobřežních městech, až po odkazy na náboženství islámu.
Všudypřítomné kočky v Istanbulu
Každý, kdo měl někdy možnost navštívit Turecko, pravděpodobně cestou potkal alespoň pár, nebo dokonce tucet koček. Chlupaté tvory lze nalézt téměř všude, ať už jsou to malé vesnice nebo velká města. Nejlepším příkladem toho je Istanbul, který, jak se zdá, ovládají kočky. Svého času to velmi dobře ukázal turecký dokument „Kedi – tajný život koček“, který představil příběh sedmi obyvatel Istanbulu a jejich mazlíčků. Režisérka filmu Ceyda Torun krásně ilustrovala soucit a porozumění kočičí přirozenosti, která je podle mého názoru pro Turky charakteristická.
Dokument se navíc dotýká mnoha problémů, kterým dnes kočky a jejich majitelé kvůli rozvoji města a dynamickému rozšiřování infrastruktury musí čelit. Stojí za to zdůraznit, že když mluvíme o kočkách v Turecku, slovo „strážce“ bude mnohem přesnější než „majitel“, protože Turci se zřídka rozhodnou „vlastnit“ kočky a zavřít je mezi čtyři stěny. V zimních dnech a nocích je však ochotně pouštěli do svých domů a bytů.
Turci (a turisté) milují kočky
Kedilers (turecké kočky) jsou většinou svobodná a nezávislá stvoření ohledně svého osudu, což ale neznamená, že úplně ztratili kontakt s lidmi – právě naopak! Pár minut procházky úzkými uličkami Istanbulu rychle odhalí, že každý mňoukající tvor vládne své vlastní oblasti, jejíž hlavní lokace je obvykle uvnitř některého z obchodů, čajoven nebo barů. Pracovníci a majitelé těchto provozoven dobře znají svého domácího pracovníka a jeho zvyky – hodiny jeho nepřítomnosti na základně, preference jídla a oblíbené polohy spánku.
Přestože jsou turecké pouliční kočky proslulé svými vysokými dovednostmi v chytání ryb, myší a krys a prohrabávání se popelnicemi, bez těchto dovedností by se ve městě dobře obešly. Obyvatelé Istanbulu jim přicházejí na pomoc a ochotně nechávají misky s vodou a suchým jídlem na chodnících, okenních parapetech a parkovištích. Dalším důležitým prvkem v tomto řetězci jsou turisté, kteří se pod svými stoly ochotně vzdávají posledních kousků svého sukuku (turecké klobásy), aby si zvířata mohla vychutnat lahodnou pochoutku.
Náboženské odkazy – islám
Mnoho lidí nachází zdroj lásky Turků, ale i dalších vyznavačů islámu, ke kočkám v hadísech, tedy v příbězích o životě proroka Mohameda. Zmiňují Muezzu, prorokovu oblíbenou kočku. Nejznámější z nich připomíná scénu, ve které si Mohamed, vstávající k modlitbě, všiml, že jeho oblíbenec usnul v rukávu jeho roucha. Aby ho prorok nevzbudil, rozstříhal si šaty, pomodlil se a natáhl ruku ze svého roucha.
Jiný příběh říká, že prorok kázal, když držel kočku na klíně, a také prováděl omývání vodou z poháru, ze kterého pil Muezza. Často můžete najít podobenství o šílených psech, kteří kousli proroka. Když Mohamed trpěl a skrýval se v jeskyni, našel ho Muedza a olízl mu všechny rány, aby se rychleji zahojila. Stojí za zmínku, že za starých časů hrály kočky roli jedinečných obránců světa islámu – chránily knihovny před zničením myší a také obyvatele města před invazí krys.
Proč je v Turecku tolik koček? odkud se vzali?
Kočky žijí v Turecku po staletí s velkou svobodou rozmnožování. Jejich předkové se velmi často dostávali do měst na lodích, které do místních přístavů připlouvaly z nejodlehlejších koutů světa. Každý tým měl obvykle alespoň pár domácích mazlíčků, aby se problém myší a krys dal snadno řešit. Během pobytu v přístavu se kočky často dostaly na břeh, což vysvětluje tak širokou škálu jejich vzhledu – od „obyčejných“ (ale stejně krásných!) koťat až po zástupce různých plemen.
V tureckých očích je ubližování kočkám považováno za jeden z nejhorších činů, jaké si lze představit, takže domácí mazlíčci se mohou v Turecku cítit zcela bezpečně. Jedno z oblíbených místních přísloví zní: „Když zabiješ kočku, musíš postavit mešitu, aby ti Bůh odpustil. Navíc Turci obecně věří, že kočky přinášejí svým majitelům blahobyt a mír, a proto se téměř každá turecká rodina stará alespoň o jednu kočku.
