Když člověk ztratí své blízké, jeho okolí se mu snaží všemi možnými způsoby pomoci. Pokud ale mluvíme o smrti kočky nebo psa, nelze očekávat tak pozornou pozornost, ačkoli utrpení ze ztráty domácího mazlíčka může být také silné a vést dokonce k depresi. Jak přežít tento smutek, vypráví psycholožka Maria Merkulová.
Natalya Kožinová, AiF.ru: Maria, někteří lidé se ztrátou domácího mazlíčka překonávají docela rychle, ale jsou tací, kteří velmi trpí a dokonce se obrátí na psychology o pomoc, proč se to děje?
Maria Merkulová: Je to jednoduché – v průměru se domácí mazlíčci, například psi a kočky, dožívají 10-15 let. To je dlouhá doba, během níž se stávají prakticky členy rodiny. Bylo by zvláštní jejich odchod nijak neprožívat a zůstat zcela lhostejný.
Smrt domácího mazlíčka se dá přirovnat ke ztrátě milovaného člověka. Navíc někdy (většinou se to stává u dětí) je to větší ztráta než odchod babičky nebo dědečka, kteří nebydleli poblíž. To by rodiče nemělo překvapit, protože dítě mohlo vidět svého milovaného psa častěji než jeho příbuzné, komunikovalo s ním každý den a mělo ke zvířeti citový vztah.
— Když srovnáte ztrátu domácího mazlíčka se ztrátou milovaného člověka, majitel zvířete zažije v určitých fázích svůj smutek, že?
– Ano, fáze budou stejné, jako když ztratíte milovanou osobu. Nejprve dochází k šoku, akutní reakci, kdy se člověk rozpláče nebo může být i hysterický. Abyste to zmírnili, doporučuje se hned v prvních hodinách a dnech po tragédii mluvit o svém zármutku s někým, komu důvěřujete. Pokud na takový dialog nejste připraveni, jednoduše s danou osobou mlčte, držte se za ruce nebo se objímáte.
Následuje fáze reflexe. Nabízí se otázka: „Proč se mi to stalo? Obvykle to trvá nejdéle. A poslední fází je přijetí situace, smíření se s ní. Procházejí tím naprosto všichni lidé, protože tak funguje naše psychika.
Je důležité neustrnout v každém z těchto období, a to se občas stává. Pokud od tragédie uplynul rok a stále se nemůžete smířit se ztrátou, měli byste kontaktovat odborníka. Když se zážitky táhnou dva a více let, může to být zdraví nebezpečné. Někdy si lidé svůj smutek užívají a ponoří se do něj, což je špatně.
Pokud na smutek okamžitě zareagujete, odezní mnohem rychleji, než kdybyste se ho snažili všemožně přehlušit. Dejte si příležitost a čas být smutný.
„Může ale nastat i opačná situace, kdy se člověk doslova během pár dní vrátí do normálu a dělá, že se nic špatného nestalo. Zdá se mi, že takové chování také neslibuje nic dobrého?
„Když člověk předstírá, že se nic hrozného nestalo, vrhne se do práce nebo do školy, najednou začne vést aktivnější společenský život a přitom se sám velmi trápí – je to časovaná bomba. Je velká pravděpodobnost, že někdy vybuchne. Pokud na smutek okamžitě zareagujete, odezní mnohem rychleji, než kdybyste se ho snažili všemožně přehlušit. Dejte si příležitost a čas být smutný a přijmout ztrátu.
Obecně platí, že v takové situaci musíte být k sobě obzvláště pozorní. Pokud chcete komunikovat s lidmi, samozřejmě komunikujte, ale pokud chcete být sami, nemusíte se nutit a schválně se tahat na nějakou párty.
Nejtoxičtější věta: “Všechno bude v pořádku.” Věřte, že na někoho, kdo je ve smutku, působí naprosto opačně – neuklidňuje, ale dráždí a dokonce vyvolává agresi.
— Jaké fráze by se neměly říkat člověku, který zažil smrt domácího mazlíčka?
— Snad nejtoxičtější věta: „Všechno bude v pořádku“. Věřte, že na někoho, kdo je ve smutku, působí naprosto opačně – neuklidňuje, ale dráždí a dokonce vyvolává agresi.
Nikdy neříkejte: “Je to jen zvíře.” Nepodceňujte pocity někoho jiného. Pro někoho je mazlíček společníkem a věrným přítelem.
Další chybou je používání frází „nic netrvá věčně“ nebo „když tolik trpíš, už nikdy nikoho nemějme“. Vaším prvořadým úkolem je respektovat pocity člověka v smutku a pokud možno mu poskytnout oporu, a ne ho svými řečmi ukončovat.
— Lidé se často snaží přehlušit svůj smutek tím, že si pořídí nového mazlíčka. Může to pomoci?
– Není třeba spěchat. Opět si dejte čas na truchlení a touhu po milované osobě, kterou jste ztratili. To může trvat několik měsíců nebo dokonce rok, což je naprosto normální.
— Co dělat v situaci, kdy člověk musel utratit domácího mazlíčka? To může vést k silným pocitům viny.
– Okamžitě si ujasněme jeden důležitý bod: pokud je potřeba utratit domácího mazlíčka, protože trpí, v žádném případě nepožádejte dítě o radu na toto téma. Nepřenášejte odpovědnost na něj. Rozhodnutí musí učinit dospělá osoba. Ale samozřejmě jste povinni své dítě informovat.
Pokud nejsou žádné děti a taková volba je před vámi, možná jediný, s kým má smysl nějak konzultovat, je veterinář. Právě on dokáže přesně říct, jak dlouho bude mazlíček žít a jak moc svou nemocí trpí.
Co se týče pocitu viny, ten vzniká většinou při nedůvěře ve správnost zvoleného rozhodnutí, tzn. pochybujete, že uspávání vašeho mazlíčka je opravdu nutné opatření. Nějaké pochybnosti? Pak je lepší tuto záležitost odložit a pokračovat v péči o zvíře.
— Ale když už člověk zvíře utratil a má pocit viny, jak s ním pracovat?
— Objevuje se pocit viny a brání nám žít, pokud jste pro svého mazlíčka něco neudělali ani před eutanazií, např. jste se mu málo věnovali nebo ho dostatečně nechodili, šli jste k lékaři pozdě atd. . Dává smysl se tímto okamžikem propracovat. Položte si otázku: ve skutečnosti byste v podmínkách, ve kterých jste žili, dokázali situaci změnit? S největší pravděpodobností ne. Pro pracujícího člověka je například objektivně obtížné venčit psa čtyřikrát denně – aby to bylo možné, musel by dát výpověď v zaměstnání.
Upřímné odpovědi na položené otázky postupně sníží pocit viny na nic. Ale doporučoval bych se jich zeptat ne sám, ale řekněme ve společnosti někoho blízkého, který vám pomůže podívat se na situaci objektivněji.
— Řekl jste, že v otázce eutanazie domácího mazlíčka nebo dítěte ve skutečnosti stačí čelit skutečnosti a nežádat ho o radu na téma, zda provést eutanazii nebo ne. Nezhorší to tímhle?
— Od začátku je třeba jednat jemně a kompetentně: řekněte nám, jak zvíře odvezete do nemocnice, jak vám lékař podá injekci a váš mazlíček přestane trpět a navždy usne.
Pokud neinformujete dítě a nejen dítě, dokonce i dospělého, například manžela nebo manželku, a dotyčný se o všem dozví až poté, může vás obvinit z „zabití“ zvířete.
— Když zemře zvíře, jaký je nejlepší způsob, jak tuto informaci dítěti předat?
– Ve své řeči používejte jednoduchá a srozumitelná slova: “Umřel nám pes.” Samozřejmě se dítě může zeptat: „Jak se to stalo? S dětmi nezacházejte do smutných detailů, zvláště pokud došlo k nehodě. Těm starším lze sdělit více podrobností a dokonce si mazlíčka společně pochovat. Když zvíře nezemře přirozenou smrtí nebo je znetvořeno, je lepší jeho tělo do něčeho zabalit, aby ještě více netraumatizovalo psychiku dítěte.
Pro děti může být velmi těžké, když jim zemře blízký kamarád – pes, kočka, křeček atd. Na druhou stranu je i taková zkušenost důležitá a může být užitečná, protože na příkladu zvířete můžeme dítěti vysvětlit, co je smrt. To je důvod mluvit na toto téma: „Proč nejsme věční? Co se stane po smrti? Atd. Jasné stanovisko zde samozřejmě není, ale na takové otázky může odpovědět každý rodič z pohledu své víry a pojetí života, kterého se drží.
Prožitek ztráty zvířete pomáhá dítěti upevnit si na mentální úrovni myšlenku, že smrt lze přežít. Ano, bolí to, ale je potřeba najít sílu žít dál. A v budoucnu, až bude čelit smrti jako dospělý, bude pro něj snazší ji přijmout a vyrovnat se se stresem.
— Jak provést rituál rozloučení se zvířetem?
„Neexistují žádné jasné pokyny, můžete svého mazlíčka pohřbít nebo rozházet jeho popel. Udělejte akci, která vám pomůže rozloučit se s vaším drahým přítelem a nechte ho jít.
Pláč je jednou z nejúčinnějších reakcí na stres. Samozřejmě je lepší nepropadat hysterii, protože to ničí a vyčerpává, ale pláč je vítán.
— Když je člověk ve smutku a zažívá ztrátu domácího mazlíčka, může od ostatních dostávat otázky: „Co je s tebou? Jak na ně odpovědět a je nějaká odpověď vždy nutná?
— Takové otázky jsou zcela přirozené: když ostatní vidí, že se váš stav a chování změnilo, chtějí znát důvod. Někdy ze zvědavosti, někdy je vede pocit péče o vás.
Stává se také, že lidé o vašem trápení vědí, ale netuší, jak se v této situaci zachovat. Při rozhodování, co je vhodné a co ne, se opírají především o vlastní zkušenost. Nemusíte se někomu přizpůsobovat, je důležité nejprve slyšet sebe a své potřeby. Pokud chcete sdílet svůj smutek, sdílejte. Můžeš plakat. Jedná se o jednu z nejúčinnějších reakcí na stres. Samozřejmě je lepší nepropadat hysterii, protože to ničí a vyčerpává, ale pláč je vítán. Pokud cítíte sevřenost, odpor, dráždí vás otázky druhých, v zásadě nedokážete odpovědět vůbec na nic nebo říct: „Nechci mluvit,“ „Právě teď neprožívám nejlepší časy. .“ Není potřeba ze sebe nic ždímat. Tímto způsobem vše jen zhoršíte a v okamžiku ztráty je pro člověka velmi důležité šetřit síly, aby si pomohl vrátit se do běžného života.
