Ve slavné knize „Not of This World“, věnované biografii a dílům Hieromonka Serafima (Rose), je kapitola, která hovoří o zvířatech, zejména o psu, který přišel k platinským otcům v jejich samotě a usadil se tam. . Později ji mniši a klášterní kočku nazývali „bratříčky“ kláštera. Otec Seraphim se k těmto tvorům choval s láskou a často přemítal o jejich chování, potvrzoval myšlenku, že Pán stvořil svět zvířat podle své zvláštní vše dobré Prozřetelnosti a že zvířata zde na této zemi mají své vlastní tajemství, svůj vlastní život, podstatu což je padlý člověk dnes již není schopen svou myslí vysvětlit ani pochopit.
Starší Nektary z Optiny měl kočku, která ho nezvykle poslouchala, a otec Nektary rád říkal: „Starší Gerasim byl velký starý muž, proto měl lva. A jsme malí – máme kočku.
Kněz Michail Chodanov.
Popravu nelze omilostnit, ani rotvajlera v pravoslavném domě.
Ve vztahu ke zvířatům, jako jsou psi a kočky, dnes křesťané obecně pozorují dva bolestivé extrémy – od výrazného, prudkého nepřátelství vůči nim až po přílišnou adoraci a polidšťování.
Hned je třeba poznamenat: dnes je mít psa nebo kočku v městském bytě běžnou a rozšířenou. Přítomnost lidí v megaměstech vede mnohé z nich – zejména starší lidi (převážně pohanské duše) – do stavu vnitřní osamělosti, melancholie a duchovního trápení. Tito staří lidé, kteří nemají víru, často ani náležitou podporu a pozornost příbuzných, se utěšují tím, že mají zvířata, aby se vyhnuli strachu ze samoty.
Toto ochranné hnutí duše je jako člověk zcela pochopitelné a je těžké odsoudit nějakou starší ženu, kterou opustili její příbuzní jen proto, že si koupila nebo pustila do domu kočku nebo psa – je to těžké, a upřímně řečeno, já nechci. Je pravda, že věc se mnohem komplikuje, pokud tento pes neustále štěká a ruší sousedy. Nebo ještě více, když si člověk vezme třicet nebo čtyřicet koček a všechny je chová v domě, čímž vytváří prostředí nesnesitelné pro normální život a proměňuje svůj domov v živnou půdu pro nehygienické podmínky.
Problém ještě zhoršují ti „cool“ občané, kteří si za spoustu peněz (zřejmě ze strachu z nepřátel) kupují speciálně vyšlechtěná bezpečnostní monstra, vyznačující se bezpodmínečnou agresivitou, nevhodným chováním a děsivou velikostí. Takoví „zabijáci“ v bytech spolu s mramorovanými německými dogami, dobrmany, kavkazskými a německými ovčáky, rotvajlery, potápěči, honiči, chrty atd. sami trpí, mačkají se mezi čtyřmi stěnami a představují vážné riziko pro majitele i majitele. jejich hosty a pro sousedy v domě.
Navíc přetrvávající tendence k polidšťování psů (a koček), totiž nesmyslné rozhovory s nimi jako s člověkem, oblékání do kalhot, čepic, bot a halenek, hýčkání a nekonečné líbání, mačkání a šmírování, je v současnosti ošklivým nákladem. ve vztazích mezi lidmi a zvířaty.
Není třeba zvlášť dokazovat, že proměnit psa nebo kočku v předmět uctívání je hanebný jev a nedůstojný člověka (a křesťana). Ochromuje psychiku zvířete a zbavuje ho jeho přirozeného účelu a smyslu života. A ještě jedna věc: v důsledku nekonečného plácání a hlazení (a majitelé psů a koček se tím neustále proviňují) se ve zvířatech probouzí erotogenní citlivost, jsou vzrušená a mohou se na člověka vrhnout (zejména na psy).
Negativní pohled křesťanů na některá zvířata – ve vztahu k našemu tématu budeme mínit pouze psy a kočky – se zformoval pod vlivem Starého zákona s jeho rozdělením stvořeného světa zvířat na čistý a nečistý. Nečistota jako zákaz použití k jídlu platí ve starozákonním náboženství např. pro velblouda, prase, jerboa, pštrosa, dudek, labuť, havrana, sokola, luňáka, netopýra, zajíce atd. (Deut. 14). Srovnejme však z Nového zákona vidění svatého apoštola Petra, kdy k němu z nebe sestoupilo plátno plné čtyřnohých pozemských tvorů, zvířat, plazů a nebeských ptáků. A když na volání tajemného hlasu: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez,“ řekl, že nikdy nejedl nic špatného a nečistého, uslyšel následující odpověď: „Co Bůh očistil, ty ne považujte za nečisté“ (Sk 10, 11-15). Pokud jde o nečistotu a zvláště o „prokletí“, které údajně leží na psovi, Písmo svaté Starého a Nového zákona nic takového neříká.
Dnešní argumentace odpůrců psů a koček, na rozdíl od starozákonních imperativů, zamířila především do každodenního aspektu: „Srst jim létá do jídla. Všichni jsou přenašeči kožního onemocnění, blech a mají nepříjemný zápach.“ Odpůrci psů a koček, kteří chtějí dokázat, že mají pravdu, často kategoricky tvrdí, že Bůh nikdy nepřikázal milovat zvířata. Jíst – ano, ale nic víc. Jelikož však psy a kočky, díky bohu, zatím nejíme, zůstává problém nevyřešen. Za prvé, Bůh nám také nepřikázal nenávidět zvířata. A pak Žaltář přímo říká: “Blaze tomu, kdo se smiluje nad zvířaty.” Milosrdenství je soucit, a kde je soucit, tam je bezpochyby soucit, a tedy láska.
Téměř celý východ je od pradávna založen na tradičním pohrdání třemi „prokletými“ a „nečistými“ tvory – prasetem, psem a vránou. Z nich první dvě, jak známo, jsou staletími starými nadávkami v každodenním životě lidí. No, oni – prase a pes – jsou stále považováni za „prokleté“, hlavně ne proto, že na ně Stvořitel všeho dobrého uvalil nějakou počáteční kletbu, ale proto, že se první často válí v bahně, a druhý jí mršinu, tedy z hygienických důvodů. A přesto je tu paradox: mnoho křesťanů, kteří jsou tak přísní na východní způsob vůči „nečistému“ psovi, jedí s chutí „nečisté“ vepřové maso, které je na východě zakázáno.
Podstata problému chovu domácích mazlíčků ve městě pro křesťany je následující. V našem domě má každý z nás Písmo svaté, červený koutek, kde jsou umístěny svatyně – ikony zasvěcené v kostele, relikvie ze svatých míst atd. Pes a kočka by neměli být vpuštěni do této místnosti, protože svou zvířecí hloupostí mohou znesvětit toto svaté místo – červený roh. Psí doménou je předsíň a v krajním případě i další pokoje, nikoliv však postel. Pro kočku koncept chodby neplatí, kromě zakázané místnosti se volně potuluje po bytě.
Zde jsme postaveni před srážku: v domě už je pes, žije dlouho, nevěděli a dostali ho, sebrali ho na ulici, vyrvali ho z rukou teenagerů atd. – takové omluvy dává mnoho majitelů psů, kteří se právě začali připojovat k církvi. Od duchovního však často slýchají: “Vezmi ji ven, pes by měl bydlet venku v kotci.”
Samozřejmě, když mluvíme o dobách minulých, předrevolučních a neurbanizovaných, nebyl problém s přístupem k mazlíčkům jako takovým: pes žil na dvoře – v budce, hlídal dům a štěkal na kolemjdoucí -podle. Kočka chytala myši a také nebyla vidět. Ale dnes je problém velmi, velmi akutní: ve městech s miliony obyvatel žijí v bytech i na ulicích statisíce psů a koček, kteří nemohou za to, že jsou nuceni vytahovat své žije takovým nepřirozeným způsobem. Problém je dále komplikován tím, že pokroky v chovu v kynologii vedly ke vzniku nových plemen psů – dekorativních, zcela nepřizpůsobených pouličnímu stylu života. Ale tak či onak, život psů a koček ve městě je výsledkem dobrovolného jednání samotného člověka. Byl to on sám, kdo vlastníma rukama tato zvířata choval a rozmnožoval jejich počet ve městech. Proto za to musí nést přímou odpovědnost on, člověk. A to předpokládá, že s toulavými zvířaty je třeba jednat lidsky: nestřílet je, nevpichovat jim smrtící injekci a neposílat je speciálním vozidlem na jatka, ale nějak usadit ty nešťastné tvory v obecní recepci. centra a útulky speciálně vytvořené pro tento účel a zajišťují vše jejich trápení v rukou mužů – pravidelné krmení. Chápeme, jak moc je v těchto slovech nerealizovatelná iluze, ale důležitý je samotný princip.
Nepřátelství vůči domácím mazlíčkům ze strany některých lidí je vědomé či nevědomé přenášení viny z bolavé hlavy na zdravou. Odsouzení si nezasluhují především toulaví psi a kočky, ale ti lidé, kteří si nejprve pořídí zvíře doma, ve městě nebo na chatě („pro duši“, „pro děti“ atd.) , pak jej nemilosrdně odhoďte napospas osudu.
Přímou odpovědnost za zvýšení počtu těchto zvířat ve městě nesou zaměstnanci kynologických chovů spolu se zástupci příslušného úseku podnikání, kde konkrétně chovají a prodávají psy a kočky, o které je obyvatelé města zájem.
Pes je původně domácí zvíře. Tak ji Pán stvořil. Pes je k osobě záhadně připoután. Přes veškerou lidskou krutost, která se jí projevuje, člověka neopustí – a i když je vyhnána, žije někde v jeho blízkosti. Možná by pes nechtěl být „přítelem“ „homo sapiens“, který poté, co ho kdysi dostal od Boha, aby mu pomohl vzdorovat dravým zvířatům a nevlídným lidem, ho nyní proměňuje v dekorativní druhy nevhodné pro ochranné účely nebo pohony. to pryč a zabije ho, – ale to je psí úděl shora. Zatímco většina zvířat je využívána jako potrava pro lidi, pes od svého vzniku plní čistě ochranné funkce – a v tom vidíme jeho existenčně neměnný osud na Zemi.
Takže odpověď na otázku, zda chovat nebo ne chovat v domě psy a kočky, může být asi následující. Pokud je již máte, nechejte si je a zacházejte s nimi s náležitou péčí (jen je nepouštějte do místnosti, kde je červený kout a nepolišťujte je), v žádném případě je nevyhazujte na ulici ani nevyrábějte jsou bezdomovci – aby na tvém křesťanském svědomí nebyl hřích tvrdohlavosti. Když přijde hodina smrti vašeho zvířete, snažte se nepořídit si nové. Alespoň jeden velký.
Pokud však vidíš, že Boží stvoření je v nebezpečí – ať už je to násilí, nemoc nebo hlad, nechoď kolem, projevuj lidskou starost – alespoň ho nakrm. Nebo – je-li to možné – prostě zvedněte a vyjděte ven.
A pokud vám někdo bude vyčítat vaši „kacířskou“ lásku ke zvířatům a lhostejnost k žijícím a trpícím lidem, pozvěte tohoto člověka, aby okamžitě odešel na nádraží a přivedl si odtud k vám domů k výchově a péči o dítě ulice nebo zdegenerovaného bezdomovce osoba. Zde vyzkoušíme míru evangelického postoje našeho přísného odpůrce k bližnímu.
Se zkratkami – z časopisu „Ortodox Conversation“, 1999, č. 1 .
