«Skála nad Volhou“ – mezinárodní rockový festival věnovaný Dni Ruska, který se koná každoročně od roku 2009 do roku 2013.
Od roku 2009 do roku 2011 bylo dějištěm festivalu pole státního statku Červený pluh a od roku 2012 pole u obce Petra-Dubrava. Jejím ideologickým inspirátorem a organizátorem byl senátor z regionu Samara Sergej Mamedov. Podporu poskytla vláda regionu Samara a agentura NCA uvedla všechny nápady do praxe [1].
Počet diváků každým rokem rostl a v roce 2013 dosáhl absolutního rekordu – téměř 700 tisíc lidí z různých měst Ruska a dalších zemí. Tento rok “Skála nad Volhou“ se vyznačoval skandálem. Skupinový výkon”Rammstein“, totiž nemorální text písně a simulovaný sexuální akt na pódiu, vyvolaly rozhořčení některých politiků, kteří chtěli pohnat hudebníky k odpovědnosti. Postupem času tento skandál utichl. Objevily se zvěsti, že na “Skála nad Volhou“pozve jednu z nejslavnějších amerických rockových kapel -“Metallica“.
Naděje milovníků rockové hudby však nebyly oprávněné. Čas plynul a bylo na čase začít organizovat další „Skála nad Volhou„Nikdo nikam nespěchal. O osudu festivalu nemohla rozhodnout ani krajská vláda, ani koncertní agentura NCA. Obyvatelé Samary, zmateni touto nečinností, sepsali několik peticí vedoucímu regionu, v nichž požadovali zachování festivalu. Jeden z nich podepsalo více než 20 tisíc lidí. Skupina aktivistů navíc plánovala uspořádat pochod, ale neustálé odmítání místních úřadů akci schválit vedlo k tomu, že aktivisté od svého nápadu upustili.
28. dubna 2014 ve vysílání televizního kanálu “Rusko-24„Nikolaj Merkushkin ukončil diskuzi o osudu“Skála nad Volhou” Šéf kraje vysvětlil, že letos se nepodařilo dohodnout se sponzory na pořádání festivalu v Samaře. Investoři podle něj nebyli zcela spokojeni s tím, že výkonnost skupiny „Rammstein“vyvolal tak negativní reakci veřejnosti. Zároveň Nikolaj Merkushkin řekl, že pokud je možné najít vzájemné porozumění se sponzorem, “Skála nad Volhou„nebo jiných lidí ochotných akci financovat, festival se může konat.
V červenci 2015 se objevila informace, že nový ministr kultury regionu Samara Sergej Filippov se v roce 2016 chystá v krajském městě uspořádat rockový festival, který bude mít podobu populárního „Skála nad Volhou“, ale k tomu musíme najít zdroje financování a místo konání festivalu [2] [3] [4].
Počet účastníků podle roku:
- 2009 – 167 000 lidí
- 2010 – 220 000 lidí
- 2011 – 253 000 lidí
- 2012 – 307 000 lidí
- 2013 – 692 000 lidí
V době “Skála nad Volhou„byl největší jednodenní festival v Evropě.
Festival se v roce 2014 nekonal.
Rock over the Volha 2009
Poprvé se konala 12. června 2009 na území regionu Samara, na hřišti „Červený oráč“, více než 20 km od centra města. Vstup na festival byl zdarma. Festival byl určen pro 100 tisíc lidí, místo toho přijelo 167 tisíc lidí z celé země. Hostiteli festivalu byli fotbalový komentátor Vasilij Utkin, tenistka Anastasia Myskina a „Kvartet I“.
Festival byl vysílán v televizi 1. srpna 2009 na kanálu TV Center.
Účastníci festivalu[editovat]
«Dát 2“”Co jiného“”Moře!“”FPG“”Mordore” Taťána Zykina“Chayf“”Akvárium“”Aria“”Chizh & Co.“ a speciální host Ken Hansley“Vzkříšení“”DDT” Vyacheslav Butusov a “Jupiter“se symfonickým orchestrem Samara Philharmonic Symphony Orchestra,”Slezina“”Král a klaun“”Agatha Christie“”Apokalyptika“”Alice“.
Problémy s organizací[editovat]
V den festivalu bylo přes 35 stupňů Celsia a nikde nebyla voda. Jeden za druhým přijížděly náklaďáky s vodou, což způsobilo strašnou tlačenici, mnozí neměli dost vody.
Suché počasí a písčitá půda v místě festivalu přispěly k tomu, že se během slamu objevil před pódiem sloup prachu, ve kterém se účastníci festivalu cítili velmi nepříjemně.
Metallica – jak moc se v tomhle zvuku pro ruské srdce spojilo. „Ještě přijdou! Zase k nám přijedou!“, takové rozhovory kolovaly v metalové komunitě dlouho před koncertem. Metallica, nebo prostě Broom, jak ji její fanoušci láskyplně nazývají, odehrála svůj první a jediný koncert v Rusku v roce 1991, tedy před 16 (!) lety. Poměrně dlouhá doba, musíte souhlasit! Někteří fanoušci, kteří přišli na koncert 18. července 2007, v projektu ještě nebyli, jak se říká. 16 let čekání, během kterých stihla vyrůst další generace fanoušků kapely, a nyní je mezi námi legenda světového thrashe, tým, se kterým začal metal poslouchat snad každý druhý metalista planety! S jediným koncertem v Rusku! Netřeba dodávat, že štěstí Moskvanů neznalo mezí. I když proč jen Moskvané? Přijeli se na ně podívat lidé z celého Ruska, ale co Rusko! I z jiných zemí k nám speciálně přijeli lidé, aby TOHLE viděli na vlastní oči. Abyste později mohli říct: “Viděl jsem je!” Viděl jsem žijící legendu!”
Obecný zájem o akci podnítil i fakt, že setlist byl slibován jako velmi, velmi chutný, jakýsi „best of“ program, nejlepší skladby z celé diskografie skupiny. Netřeba dodávat, že takové tituly jako „Master of Puppets“, „Wherever I May Roam“, „Nothing Else Matters“ řeknou hodně i lidem, kteří mají k tvorbě Metallicy daleko. Vstupenky jsou tedy koupeny (nebo spíše zacvaknuté), zbývá jen počkat na setkání s „velkolepou čtyřkou“.
Začátek akce byl ohlášen na sedmou večer, ale protože kapela před koncertem dělala tiskovou konferenci, byli jsme asi v pět v tiskovém centru Luzha. Příchod hvězdy takové velikosti je přirozeně velká událost a my jsme se na tuto událost svědomitě připravovali. Tiskové konference se zúčastnili zástupci tištěných publikací, internetových portálů a různých televizních kanálů. Lidé s nejrůznějším vybavením (od diktafonů a point-and-shoot kamer až po profesionální kamery) pobíhali tam a zpět a ve vzduchu byla cítit jistá nervozita. A čím víc se to blížilo k páté hodině, tím větší byla nervozita. Pořadatelé nám bohužel zakázali fotografování a omezili počet fotoakreditací. V tiskovém středisku však mezi „fotografy“ byli lidé, kteří evidentně nikdy nedrželi fotoaparát v ruce. Jaká byla cena fráze jednoho „fotokorespondenta“ jejímu partnerovi – „Aha, a ty to uděláš tak, že jen zmáčknu tlačítko.“ Tak se u nás tematické publikace lehce odsouvají, ale pro publikace pro hospodyňky je cesta otevřená. Ale vraťme se k představení!
Kolem půl šesté za cvakání fotoaparátů a nadšeného pozdravu zástupců médií (nejen ruských) vstoupili do sálu – věčně usměvavý James Hetfield, nad kterým čas podle mě nemá moc, Lars, Kirk a Robert – všichni ve slunečních brýlích A pak jsem si uvědomil, že brýle nejsou zbytečným doplňkem. Skupina asi minutu stála a pózovala fotografům, kteří se jako myši na sýr vrhli k muzikantům, jakmile vešli do sálu. Během této doby tedy blesky fotoaparátů nezhasly ani na setinu sekundy, a kdyby skupina neměla brýle, možná bychom Metallicu ještě někdy viděli, ale oni nás rozhodně neviděli. Tisková konference proběhla celkem v klidu. Muzikanti byli v dobré náladě a neustále vtipkovali. Například, když se James zeptal, proč si vybrali kapelu jako HIM jako svůj úvodní počin, odpověděl: „Já? Určitě jsem si nevybral! Vybral bych si Megadeth!“ Celá tisková konference netrvala déle než 20 minut, přesněji 15 minut, poté byla skupina velmi rychle vyvedena ze sálu, pravděpodobně pryč od „divokých novinářů“. Žádné podpisy, žádné: “Jednu fotku s tebou?”, vzali mě a je to.
Poté jsme byli posláni přímo do tiskové sekce. Když jsem viděl, kde tato místa jsou, dlouho jsem si říkal, proč si příště nesednout novináře někam ZA pódiem? Tentokrát jsme ale měli štěstí, ze sedadel jsme stále viděli malý kousek jeviště a celý stadion. Byli jsme tedy svědky toho, jak se lidé pomalu, ale jistě tísnili do fanzóny, jak se stánky a tribuny postupně plnily. Přesněji řečeno, zpočátku to ani nevypadalo, že se „balí“. Do koncertu zbývala jen půlhodina a sál byl zaplněn něco málo z poloviny. Navíc polovinu této poloviny (promiňte tautologii) tvořili zástupci naší udatné policie, kteří, soudě podle počtu, také pocházeli z různých měst. Tu a tam pobíhali v uspořádaných řadách kolem areálu a z tribuny to všechno vypadalo, jako by běželo stádo bizonů. Obecně mi jich v určité chvíli bylo i líto. V uniformě, v plachtových botách, běhat. A tohle v takovém vedru! Ale tribuny, kde jsme seděli, byly ve stínu, takže čekání nebyla zátěž.
A tak na začátku osmé někde v 19:05 zazněly první akordy a na pódiu se objevili HIM, kteří rozehřívali Metallicu. Obecně platí, že jen člověk se špatným smyslem pro humor HO mohl udělat jako úvodní akt pro Brooma. Proč nenechat Liv Kristine otevřít Immortal se stejným úspěchem? Dobře, co je hotovo, je hotovo. Takže na pódiu Vile Valo and Co. Vile vyšel v jakémsi černém hábitu, nebo hábitu, ve kterém vypadal, pokud mi JEHO fanoušci prominou, jako uklízečka na obvodní klinice. A tohle je sexsymbol milionů dívek po celém světě? Je to tak, že lidé do něj šílí a vyvěšují si jeho plakáty nad postele? Zjevně něčemu nerozumím. Ale, jak se říká, záleží na vkusu. Zvuk na vystoupení skupiny nesvítil, ale celkově zněl celkem snesitelně. Vile s publikem komunikoval poměrně málo, zřejmě si uvědomoval, že fanoušky Metalliky si nezíská svými obvyklými postupy, kterými přivádí dívky na svých sólových vystoupeních téměř do extáze. Publikum však skupinu přivítalo docela srdečně a některé dívky sedící vedle mě si i něco zazpívaly. Viděl jsem HIM naživo poprvé, ale už teď můžu s jistotou říct, že bych na jejich sólovku nešel. Po odehrání krátkého asi 50minutového setu se kapela rozloučila s publikem a bez přídavků (přirozeně) vyklidila scénu pro headlinery.
Zatímco jsme čekali, až se objeví Metallica, bylo velmi zajímavé sledovat, jak se lidé po malých porcích dostávají do sálu. Čas plynul a fanoušci stále přicházeli a přicházeli.
Zdálo se, že headlineři byli pryč věky, i když uplynulo jen 15-20 minut. Abychom si to čekání nějak zpestřili a zkrátili, šli jsme na pivo a rozhodli jsme se uvěřit reklamnímu sloganu, že „čas s Tlustým mužem letí“. „Fat Man“ tam nebyl, ale Tuborg tam byl (no, je logické, že měl být přítomen na Tuborg Green Fest), a to ještě zředěný. Zajímalo by mě, jestli pověst značky jako Tuborg opravdu nic neznamená? Obecně jsem si po pár doušcích tohoto elixíru uvědomil, že můj žaludek to kategoricky odmítl pít, a vrátil jsem se na pódium. Mezitím už na stáncích ani na tribunách nezbyla téměř žádná prázdná místa a asi bez devíti se na pódiu objevili THE Ecstasy Of Gold – za hurikánového řevu několika tisíc hlasů, za pískání. a jednotlivé výkřiky, které klesaly a ztrácely se v celkové mase decibelů. Na obou koncích jeviště byly dvě obrazovky, které reprodukovaly vše, co se na pódiu dělo, a tento nápad by se dal považovat za dobré řešení, nebýt jejich velikosti. Obrazovky velikosti domácího kina tam byly, zdá se mi, prostě nebylo potřeba, protože z boku kvůli obrovskému množství železného lešení nebyly vidět a z konce pódia naproti jevišti jen člověk s velmi dobrým zrakem mohl obrázek vidět. No dobře, ještě jsem nenavštívil jediný velký koncert, jehož organizace by byla ideální.
Po první intro písni si Hetfield trochu popovídal s publikem. „Ahoj Moskva! 16 let je slušná doba, ne?” Řev davu se těžko popisuje slovy, to prostě musíte vidět a slyšet na vlastní oči. Několik tisíc lidí různého věku, profesí a povolání zde spojilo a shromáždilo jediné – láska k hudbě Metallica. Možná to bylo poprvé, co jsem viděl a slyšel tolik lidí na koncertě.
Následovaly, jak bylo slíbeno, pouze akční filmy, oznámení každého z nich doprovázel divoký řev davu a les rukou – rytmická „Plížející smrt“, bláznivá „Palivo“, úžasně krásná a energická „Kamkoli se mohu toulat“. Radost fanoušků neznala mezí. Samozřejmě, že ne každý, kdo se chtěl dostat do stánků, se mohl dostat do stánků – ceny vstupenek tam byly příliš vysoké – ale to jim nezabránilo v tom, aby se na tribunách bouřilo a jak se bouřit! Nebylo prostě lhostejné, co se dělo na pódiu a v samotných stáncích, i ti, co přišli čistě „na show“ (v další sekci sedělo několik dívek, které měly od práce kapely zjevně daleko), nakonec také , jak se říká, vstoupil do chuti. A fanoušci z fanzóny si s sebou na koncert přinesli velké ruské vlajky a černé vlajky Roger, kterými mávali po celou dobu vystoupení kapely.
Hetfield nebyl jediný, kdo na koncertě zpíval. Na „The Memory Remains“ vyzval publikum, aby si s ním zazpívalo, na což publikum reagovalo tisíci přátelsky: „Jo. „Ke konci setu následovalo Robertovo basové sólo, které plynule přešlo do písně „Orion“ z alba „Master of Puppets“. Mimochodem, basové sólo bylo přijato velmi, velmi srdečně – bylo vidět, že Robertovi fanoušci přijato. Stejně jako na tiskové konferenci Hetfield neustále vtipkoval a dělal vtipy. Například poté, co nejprve přinutil publikum skandovat „Fuck You!!“, pak řekl záměrně vzdělávacím tónem: „Hej lidi, dávejte si pozor na jazyk!“ Hlavní set skončil zabijákem (stejně jako všechny skladby na set listu) „Master of Puppets“ a „Battery“. Skupina opustila pódium, ale nikoho nenapadlo odejít. Všichni dál skandovali a křičeli, bušili nohama do schodů tribun a pískali. Obecně požadujte, aby se kapela všemi možnými způsoby vrátila na pódium.
Metallica na sebe nenechala dlouho čekat a prosit. Čtveřice se opět objevila na pódiu a jako přídavek zahrála ještě 4 písně. Když začal přídavek, byla už tma, pódium bylo krásně osvětlené a pak začala zábava! Byla použita pyrotechnika a. jak to všechno vypadalo!! Plamenné mraky stoupající z okraje jeviště vypadaly jako z pohádky. Připadalo mi to, jako byste se dívali na nějaký film. Zřejmě to nikdo nečekal, protože každý nový „výbuch“ se setkal s dalším hlasitým výkřikem publika. Publikum však začalo nejhlasitěji křičet při prvních akordech „Nothing Else Matters“, jedné z nejkrásnějších balad, jaké kdy Metallica vytvořila, ale vůbec. Představte si temnou oblohu nad Lužniki, osvětlení sálu a jeviště, tisíce zapalovačů, které fanoušci zvedli do rukou, hlas Hetfielda, který zpívá „Tak blízko, bez ohledu na to, jak daleko / Od srdce už to nemohlo být mnohem víc / Navždy důvěřovat tomu, kdo jsme, a tisíce hlasů znějících jako jeden „A na ničem jiném nezáleží! Atmosféra, která během této písně vládla, se nedá vyjádřit slovy. Prostě jsi TAM musel být. Následovaly „One“ a „Enter Sandman“ a poté kapela znovu opustila pódium. Lidé ze stánků se okamžitě vrhli k východu, ale většina fanoušků se opět nehýbala a měli pravdu! Brzy se hudebníci znovu objevili na pódiu a Hetfield řekl: „Znáte album „Kill ’em All?“, „Líbí se vám „Kill ’em All?“, „Chcete slyšet „Kill ’em Všichni?““ A dav odpověděl na každou z otázek a trhal si hrdla: „Jo!!“
Poté kapela zahrála „The Four Horsemen“ a „Seek and Destroy“ s úžasným nasazením, jako celý set list. Poté skupina slíbila, že se k nám příští rok vrátí s novým albem a odešla z pódia a srdečně děkovala všem, kteří na koncert přišli. Metallica tedy dodržela svůj slib. Setlist se opravdu stal hitem – všechny písně byly z prvních alb kapely a ani jedna z poněkud kontroverzního „St. Hněv.”
Člověk se může jen divit, jak Hetfield a všichni ostatní, když už nejsou mladí, dokázali rozsvítit TAKOVÉ představení a odehrát TAKOVÉ 2 a půl hodiny dlouhé představení. Upřímně obdivuji jejich profesionalitu. Mimochodem, co se týče zvuku, pokud na NĚM to bylo, jak už jsem říkal, hrozné, tak teď s ním bylo všechno skoro dokonalé.
Po koncertě se lidé po „lidských chodbách“ strážců zákona vydali k metru a svým zjevem děsili civilisty. Co říci závěrem? DĚKUJI za tak úžasný koncert! Doufejme, že na Metallicu nebudeme muset čekat dalších 16 let.
Za poskytnutí akreditace děkujeme společnosti SAV Entertainment.
Text: Ksenia “Wolfin” Khorina
Foto: Bonez (tisková konference, obecné plány), Oleg Barrel ‚Lemmy‘ Bocharov (u pódia), E_X_I_L_E.
