Desítky let fotografuji a studuji různé čeledi zvířat, zejména ptáků. Pozoruji a nemohu než obdivovat dokonalost výsledku evolučního vývoje jednoho z nich – čeledi sov, neboli skutečných sov.
Podobnost skutečných sov vzhledem, hnízděním a některými zvyky s denními predátory – jestřáby je velmi velká, nicméně není náhodou, že taxonomové stále označovali sovy jako samostatný řád sov (Strigiformes). Dá se předpokládat, že vzdálení předkové stávajících sov vedli denní životní styl. Potřeba přežít v boji o kořist a soutěžit o stanoviště s jinými opeřenými predátory však vedla k tomu, že se jejich lovecká strategie změnila a po získání specifických rysů se přesunula do výklenku, který neobsadil žádný z ptáků. Tato strategie byla založena na souboru jedinečných vlastností, které jsou sovám vlastní, což jim umožňuje kořist nepronásledovat, ale číhat na ni, nečekaně se před ní objevit. A najednou zaútočit! Což je přirozeně jednodušší ve tmě. Touha zůstat neviditelná až do rozhodujícího hodu se stala dominantní v evolučním vývoji sov a noční lovci mohli své schopnosti jen zdokonalovat.
Super vlastnosti získané sovy v procesu evoluce jsou pozoruhodné ve své účinnosti. Za prvé, vize. Oči sov jsou neobvykle velké, jejich zaujatý, nehybný pohled kořist doslova mrazí. Ale děsivý pohled sovích očí je způsoben omezenou schopností pohybovat oční bulvou v důlku. Proto mimochodem sovy místo pohybu očí otočí hlavu o 270 stupňů nebo i více, aniž by si nějak ublížily. Anatomická stavba očí sovy umožňuje jejich srovnání s rychlým superteleobjektivem, jehož clona (neboli zornice) velmi efektivně využívá velmi malé množství světla. Experimenty provedené vědci to potvrzují na příkladu jednoho druhu sov, které si ve světle jedné svíčky všimnou myši na vzdálenost několika set metrů! Názory ornitologů i vlastní pozorování těchto poznámek naznačují, že některé druhy sov jsou schopny vidět živá teplokrevná zvířata v infračerveném spektru. Což zase vysvětluje, jak se sově daří přesně určit polohu kořisti například pod sněhem.
Sovy mnoha druhů, které sledují hlodavce, sedí na větvích stromů a větve, jak víte, mají tendenci se houpat ve větru. Ke kompenzaci výkyvů a stabilizaci polohy hlavy se sovy naučily používat svůj zrakově-vestibulární reflex tak, že skončí s absolutně nehybným obrazem na sítnici oka – klíčem k úspěšnému útoku. Vidíme, že větev stromu kymácející se ve větru s sebou nese tělo sovy, ale hlava dravce zůstává nehybná. Tento efekt se plně projeví, pokud amplituda vibrací větví není příliš velká.
Jeden „superteleobjektiv“ by ale sovám k superúspěšnému lovu za bezměsíčných nocí nebo když je obloha pokrytá hustými mraky nestačil. Proto za špatných světelných podmínek zrak ustupuje sluchu. Schopnost sov detekovat zvuky s nízkou intenzitou a přesně určit polohu kořisti sluchem se vysvětluje speciální, velmi složitou strukturou sluchadla. Aniž bychom zacházeli do detailů, jedná se o zvětšený ušní bubínek, asymetrické uspořádání sluchových otvorů a obrovské množství nervových prvků zodpovědných za vnímání zvuku. Obličejový disk sov, tvořený záhyby kůže a rozšířeným obličejovým peřím, je navíc jakýmsi „rezonátorem“, který pomáhá zesilovat příchozí zvuky. Některé druhy sov používají tento „rezonátor“ velmi obratně. Kdyby alespoň jednou čtenář sledoval, jak sova monitoruje prostředí, zda hledá kořist, jistě by si všímal jejích komických pohybů hlavou ze strany na stranu a nahoru a dolů. Zdá se, že pták kolem sebe šaškuje, a to v pozorovateli vyvolává něhu. Pohybem obličejového kotouče v jedné rovině totiž sova velmi přesně určí polohu hlodavce – jeho šustění neomylně zaznamená jeho akustická past.
Peří většiny sov má ochranné zbarvení – je našedlé a nahnědlé s různým stupněm skvrnitosti. Skvrnitost je navíc rozmazaná, což velmi dobře skrývá nehybně sedící sovy na stromech, jejichž barvu kůry tato kamufláž „vytvořila“.
Letové schopnosti sov jsou bezesporu dokonalé. Ve většině případů je let rychlý a obratný, i když sovy často létají nízko nad zemí, někdy po linii nakloněné k zemi. Manévrovatelnost je charakteristická pro sovy lovící v lesních oblastech, kdy se potřeba rychle proniknout hustým houštím stává prvkem překvapení při útoku.
Zpravidla se střídá mávající let sovy s klouzáním. Když je sova v pátracím letu nebo útočí, kořist by neměla slyšet blížícího se predátora. Ticho letu – tato vlastnost je skvěle realizována ve specifickém, akusticky měkkém opeření sovích křídel. Obrysové opeření je systém zvláštních sítí, jejichž okraje se rozšiřují a tvoří třásně. Díky absenci boční tyče na peří se vzduch prodírá téměř bez pískání a speciální prohnutí ventilátoru skrývá šustění od peří, které se o sebe tře. Tito noční dravci mají navíc zaoblené okraje křídel a ocasu, což ještě umocňuje efekt jejich tichého letu. Sovy ale zašly ve svém vývoji ještě dál: některé z nich, létající nízko nad zemí, čas od času vydají ostrý křik, který nehybnou myš vyděsí, donutí ji běžet a zase vydávat zvuky.
Dalším atributem pro úspěšný lov, který mají všechny sovy, jsou dlouhé a ostré drápy, ostře zahnuté dovnitř, kterými sova pevně uchopí kořist. Co dělá tento nástroj tak účinným, je takzvaný vlkodlak, kdy dva prsty sovy tlapky směřují dopředu a dva dozadu. Zpočátku byl vlkodlak nezbytný pro sebevědomé sezení na větvích stromů po mnoho hodin během dne, a teprve poté se vyvinul v mocný nástroj pro chytání kořisti.
Pro pokračování ve čtení se přihlaste. Je to rychlé a zdarma.
Sovy jsou draví ptáci, kteří představují třídu „Ptáci“ a řád „Sovy“. Tento řád zahrnuje více než 2 druhů ptáků, velkých i středně velkých. Dravci raději loví ve tmě. „Sovy“ lze nalézt téměř na všech kontinentech.
Popis sovy
Vzhledem k tomu, že tito ptáci mají určité rozdíly ve stavbě těla, museli být klasifikováni jako samostatný, nezávislý druh.
Kosterní stavba sov má několik důležitých rysů. Například:
- Všechny hlavní kosti mají charakteristické procesy.
- Spodní čelist má 3 body skloubení s lebkou.
- Třetí prst je výrazně menší.
- Vnější prsty se mohou ohnout dozadu.
- Významná část druhu má charakteristický zářez, který se nachází na zadní straně hrudní kosti.
Jak víte, tito predátoři mohou snadno otočit hlavu o 270 stupňů. To je možné díky vytvořené expanzi karotických tepen blíže k úrovni dolní čelisti. Výsledkem je zvýšený počet menších krevních cév spojených s většími tepnami. Tyto tepny jsou vzájemně propojeny pomocí speciálních anastomotických můstků, které neumožňují kritickou kompresi cév.
Внешний вид
Sovy se vyznačují tím, že mají zvláštní obličejový disk, který se skládá z 5 řad tvrdých a rozšířených peří, které tvoří paprsčitou korunu. Letky se vyznačují přítomností zaoblených konců a ohybem směrem k tělu. Některé druhy mají na vnějších sítích prvních tří peří třásně nebo špičky pilových zubů. Díky této konstrukční vlastnosti mohou sovy létat zcela tiše. Třetí a čtvrté pírko jsou o něco delší. Ocasní pera jsou umístěna na relativně krátkém ocasu a mají také charakteristický ohyb, ale pouze dolů. Nohy sovy jsou téměř celé pokryty malým, ale hustým peřím.
Zajímavé vědět! Téměř všechny druhy sov patřící do řádu „sovy“ se vyznačují poměrně matnou barvou těla, i když tyto odstíny jsou kombinovány s prostředím, zejména v tmavých podmínkách.
Sovy mají ostré a dlouhé drápy, které se vyznačují zakřivením jako zobák tohoto ptáka. Zobák je zakončen jakýmsi malým háčkem, s jehož pomocí sova vydává zvláštní zvuky podobné cvakání. Vosk sovy je krátký a pokrytý štětinatým peřím. Bez ohledu na druh se sova vyznačuje přítomností poměrně velkých očí, které se těší. To znamená, že oční důlky jsou umístěny na přední straně lebky. Předpokládá se, že sovy jsou barvoslepé a vidí svět kolem sebe v černobílých gradacích.
Sova vidí dobře i ve dne, i když se mnozí domnívají, že tomu tak není. Ve skutečnosti oči tohoto dravce nejsou nijak zvlášť citlivé na denní světlo. Zornička sovy se stahuje a rozšiřuje nejen za kolísavých světelných podmínek, ale také při každém nádechu a výdechu. Sova má jedinečně citlivý sluch. Odborníci se domnívají, že je lepší než u „koček“. Vnější ucho je poměrně velké a je pokryto záhybem kůže s peřím.
Chování a životní styl
Ani dnes vědci nevědí nic o tom, zda lze sovy považovat za stěhovavé ptáky. Navzdory tomu vědci vědí, že tito ptáci dávají přednost sedavému životnímu stylu. Pokud se navíc sovy zabydlí, činí tak pouze v páru. Tito dravci zpravidla vykazují hlavní aktivitu v noci a přes den odpočívají buď v hnízdech, nebo pohodlně sedí na větvi stromu.
Trochu historie! Naši předkové se těmto ptákům vyhýbali, protože setkání s nimi bylo považováno za špatný signál. Na tomto základě, který zavání mysticismem, se mezi člověkem a sovami vyvinul nepříliš dobrý vztah: všemožně se je snažily vyhnat, pokud se usadily v blízkosti člověka.
Na rozdíl od běžných sov vedou polární sovy téměř nepřetržitě aktivní životní styl, zejména v polárních dnech. Tito ptáci žijí v párech celý život, od okamžiku vytvoření rodiny. Mnozí se však domnívají, že tito ptáci nemají období vyslovených námluv, které je typické pro jiné ptačí druhy. Ale s největší pravděpodobností tomu tak není, protože tito ptáci vedou tajný životní styl. I to, že odborníci nevědí, zda jsou tito ptáci stěhovaví, vypovídá mnohé.
Jak dlouho žijí sovy?
V přírodních podmínkách mohou sovy žít od pěti do patnácti let. Délka života těchto ptáků závisí na mnoha faktorech, včetně jejich prostředí. Výři jsou považováni za skutečné dlouhé játra. Výr velký žil ve Švédsku 24 let a 9 měsíců, což bylo zaznamenáno jako světový rekord.
