Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil jako milovník psů.
Co si pamatuji, vždy byli v domě psi, plnohodnotní, milovaní, ocasí členové rodiny. Pes Juliet s námi žila 18 let poté, co se jejím rodičům nikdy nepodařilo pořídit psa.
Zvířata jsem vyzvedl, nakojil, dal jim domov a tak dále v kruhu. Dokud do mého života nevstoupil Bonifác – kříženec toy teriéra a bělocha (soudě podle jeho nerozvážnosti a charakteru)
S ním jsme prošli nájemním bydlením, přesuny, změnami zaměstnání, stěhováním do Petrohradu autem, hromadou společných bytů, rekonstrukcí a mnoha, mnoha přijíždějícími a odcházejícími psy.
Výsledkem je, že nyní máme 4 stálé psy: Husky (z útulku), Laika (z útulku), další Laika (z garáží v Jakutsku) a Toy (brácha a pomocník).
Nebyla to snadná věc, která nás s manželem vytáhla na výlet z jednoho konce naší rozlehlosti na druhý, zřejmě v životě nebylo dost adrenalinu. Strčili jsme psy do pěstounských domovů a přátel a vyrazili na cestu. Na jednom z technických kongresů v Tajze mezi Chabarovskem a Čitou nám husky doslova zaklepal na auto 200 km v obou směrech, žádné čerpací stanice, žádné obytné čtvrti, žádné kavárny, divoká zvířata (ani jsme nešli na záchod v vlčí zóna). Pes má bílé „ponožky“, čistou srst, ostříhané drápky a. šílené třesení. Dívka se třásla, snažila se jí vylézt do náruče, v modrých očích měla slzy, polykala chleba bez žvýkání a ze stresu se počůrala.
Napsal do pomocných skupin Husky
Po cestě jsme krmili všechny psy na parkovištích, benzínkách a zastávkách kaváren, ale tady bylo jasné, že pes byl opuštěný a byl v extrémním stresu.
Rozebrali jsme kočárek, dali věci do interiéru a psa nacpali do kufru. a 9 tisíc km se ji snažili pustit na všech zastávkách, ale pes v podstatě neopustil auto a skočil do kufru, stále štěkal, jako pojďme, co to stojíme?
Samostatný příběh je, jak jsme prošli hraniční kontrolou na vjezdu a výjezdu do/z Kazachstánu se spícím dítětem, polospícím manželem a kontrabandem v podobě psa, když jsem řekl, že jsme se rychle dostali sem a zpět, navzdory partě věcí, výrobků a psa díky citlivým pracovníkům na všech kontrolních místech.
Po příjezdu do Petrohradu jsme zašli k veterináři a dostali „dobrou“ zprávu: za týden bude v naší psí rodině +6 štěňat
A právě včas jsme se stali „šťastnými“ majiteli husky štěňátek a já jsem maminkou nejen rok a půl starého děťátka, ale i 6 malinkých chlupáčů
Doplnění rodiny vlny
Děti mají k dispozici oplocený prostor pro spaní, hraní a odpočinek
Matka je malá, miminka jsou hodně velká a po 3 týdnech jsem se přidala ke krmení. Slovy nelze popsat, jak ohromující je spánek s přestávkami, kdy se nejprve nakrmí štěňata, pak syn, pak znovu štěňata a znovu syn, a teď do práce. A pak čištění táců, krmení štěňat, venčení a krmení vašich psů a tak dále v začarovaném kruhu pekla.
Štěňátka rostou, vypisují se inzeráty, chybí adekvátní recenze ani hovory (!), šílím, když si uvědomuji, že můj nervový systém opustil chat a vypnul telefon
Ani Avitova síla nepomohla♀️
Chukchi není spisovatel, ale smrtelně unavený muž s chronickým nedostatkem spánku a nervózně cukajícím třetím okem.
Ale je tu šance, že to všechno není marné a v mnohamilionovém publiku Pikabu jsou zoufalci, kteří chtějí dávat lásku, teplo a péči 3 měsíčním, zdravým, zvídavým, hravým, světy zkoumajícím psím dětem s široce otevřenýma modrýma očima
Prosím, neházejte kameny za neznalost nuancí vkládání příspěvků
Adekvátní rady a pomoc v příloze jsou vítány a odměněny milionem plusů v karmě!
Zobrazit plnou 10
Před 4 dny
Strašidelné, velmi děsivé
K podpoře
Před 6 dny
Když není pochyb o tom, kdo je otcem
Máma je labrador, táta je husky, ale všechna štěňata vzala po tátovi a byli z nich haskadoři))
K podpoře
Před 12 dny
Jednoho dne na Ladoze. Část třetí: Stanice soudného dne
Už jste někdy strávili noc na mediánu? A na dělicím pásu uprostřed Něvského prospektu?
Pokud ne, vřele doporučuji: stěží budete mít dostatek spánku, ale poté budete moci klidně a s potěšením spát i na horní straně toalety.
To vám zodpovědně prohlašuji jako člověk, který přežil nocleh na Käsiliinanluoto.
Käsiliinanluoto není vůbec nadávka. A dokonce ani pokus o vyvolání antických sil. Jedná se o malý ostrov na severozápadě Ladogy, pouze se dvěma stany (a bez možnosti uspořádání vzdálené latríny).
Nevím přesně, co jeho složité jméno znamená, ale myslím, že se to překládá zhruba jako „zasrané mraveniště na osamělé skále“. Sashaina verze je mnohem drsnější – věří, že to znamená “Stable Doomsday.”
Obecně máme za sebou úvodní část – pojďme na věc.
Do K*** jsme se dostali téměř náhodou – poté, co jsme půl dne seděli na skalách mezi zátokou Tervu a Kocherga, kam nás zahnala bouřka a dost jsme se zpozdili, jsme museli naléhavě hledat místo, kde bychom mohli strávit noc, protože jsme trávili noc na vodě ve dvou lodích, třech lidech a třech psech – nic velkého.
Dlouho se točili – nedávná bouře zahnala do tiché zátoky velké množství různorodých lidí na nejrůznějších plavidlech: Skiduška, která opatrně zpomalila, míjí hejno vozhřivky; tady prochází mikrojachta, která vypadá jako převrácený deštník (a nejen tvarem, ale i velikostí), ale zpoza vzdáleného mysu se vyklube něco naprosto nepochopitelného: hrubě sražené z palet, stojící na třech nebo čtyřech nafukovacích člunech najednou a téměř ze všech stran naježené motory s nízkým výkonem.
Rychle se stmívá. Četná parkoviště jsou buď obsazená, nebo tak nevyhovující, že je necháváme jako poslední možnost a pokračujeme v hledání. „Odejít“ je však velmi relativní – nestihnete projít kolem a další „Pelka“ už tam bude kotvit a vrzat svými závorami.
A konečně, právě za soumraku, na něj narazíme: malý ostrůvek pokrytý břízami s vynikajícími přístupy, pohodlnou skalní deskou pro kotvení a přitom zcela zdarma.
Je to samozřejmě trochu malé, ale při absenci alternativ je to obecně pohled pro bolavé oči, ne mezipřistání. Pojďme zapadnout. Není dobrý nápad trčet na kotvě až do rána.
Zakotvili jsme. Už byla tma, když postavili své stany: jeden na balvanu rovném jako stůl, druhý uprostřed ostrova, mezi staletými jedlemi protkanými křehkými břízami.
Ještě půl hodiny – a vše je připraveno na noc: stany jsou vystlané molitanem a spacáky, na pánvi chutně prská zelenina a guláš a popravdě řečeno koňak v hrncích cáká neméně chutně. Psi, kteří byli přes den ohromeni, spí bez zadních nohou, ani nevěnují pozornost (och, úžasný zázrak!) pachům přicházejícím z kuchyně.
-Klikněte! — jiskra vylétne z ohně jako šarlatová včela a zaryje se někde v oblasti krku. Nadávám, setřásám to a okamžitě skočím – úplně stejné pocity přicházejí z boku mé levé boty.
Z druhé strany krbu se ozývá stejně hlasité nadávky. Blikající lucerny potvrzují nevlídné myšlenky – svým šelestem jsme jasně probudili místní obyvatele a ti, uraženi (samozřejmě přišli v hojném počtu, seděli na střeše domu, nepili koňak!) uspořádali přírodní vendetu za nás.
Podnikáme taktický ústup pod ochranou taftu a moskytiér, kde o vteřinu později pokračujeme v boji na život a ne na smrt – při pokládání šátků je někdo zapomněl zavřít a nyní se doslova hemží červenými a agresivními mravenci, jako Inkové vůči conquistadorům. Kolem jedné hodiny ráno bylo území našeho hradiště dobyto – rudí, tedy rudí chitiny, ustupovali.
Ve stanu postaveném na malé mýtině pohodlně hoří lucerna. Pro nás tam ale není místo.
Poprvé v životě si hejno užilo dost zábavy do té míry, že obsadilo stan a nehodlá nám to dát ani píď. Tyusha chrápe jako regiment vojáků, Mlha nešťastně bručí, když se s ním snaží pohnout, Chin staví tak nešťastného mopsíka, že nám nezbývá nic jiného, než vlézt do stanu, nějak si sednout a objímat koupající se psy a jít se dívat na náš společný sny.
Již v polospánku se mi vkrádá do hlavy myšlenka, že „Kasiliinanluoto“ je pravděpodobně něco podobného jako Utzilopochtli, Quetzelcoatl a další temní bohové starých Mayů. Přinejmenším brutální mučení lidí s bledými tvářemi je zde zjevně vysoce ceněno.
Skrýt Skříp-skryyyyp. Skříp-prská-prská. Trrrrr! Hurá!
Jakmile spánek sotva nastane, zmizí jakoby ručně. Vylétám ze stanu a prodírám se křovím a hledám zdroj hluku.
Povrch vody není, mírně řečeno, hladký. Navzdory temnotě srpnové noci a pravidlům (kdo to vlastně čte?) jsou kanály kolem našeho útulku doslova zaplněné lidmi utíkajícími všemi možnými směry.
V hlavě mi probleskne myšlenka: “Dnes je pátek!”
– Proboha. Dobře, vyšlo nám, že nejenže stojíme na vrcholu mraveniště, ale jsme také přímo uprostřed průchodu do „Pokeru“. Večer definitivně přestává být mdlý. Tiše nadávám a setřásám ze sebe novou várku mravenců, vracím se do stanu a vyzařuji jemné aroma mokrých psů vadnoucích v nejkrásnějším surströmmingu.
Únava si vybírá svou daň – za minutu a půl nás dokáže probudit jen někým uvařená káva. Ale ani to není skutečnost.
P.S. Druhý den ráno se ostrov ve slunečních paprscích ukázal jako docela půvabný. Stejně nemilosrdně nás však jedli dál.
A nejen mravenci – za svítání se z pobřežních houštin zvedl roj pakomárů. Utekli jsme odtud velmi rychle – příroda zvítězila nad hloupými cizinci.
