Pohled do očí je hrozbou, výzvou k boji o právo být první.Pokud je pes cizí, můžete vyprovokovat útok. A s tím mým. No, bojuj. Ačkoli by vás ten váš měl držet jako vůdce i bez toho, on prostě nepochopí, co chcete, odejde a odvrátí zrak.
Jiné odpovědi
vnímá to jako kolizi.
To je známka agrese, svého psa můžete přehodnotit, někoho jiného jsem ani nezkoušel, kdo ví co.
No, každý je jiný! Gorilímu samci se ale v žádném případě nedívejte do očí!
na to reaguje neadekvátně, můžeš se dívat jen na kamaráda (svého).
podívej, pokud tě to nekousne do nosu, jsi vůdce.)) ) pravda, ale musíš dělat všechno opatrně. hlavní je, že by měla být sama (neměla oporu). Měl jsem všechno! moje babičko!, pastýř! ale žádný pozadu – smečka (míšenci). pokousaný. Podívej, krmi se kousek po kousku. NESPĚCHEJ!
Musíte se podívat do očí a tak, aby byla první, kdo uhne. Dáš jí tak najevo, že nad ní máš moc a ne ona nad tebou!! ! Abych tě poslouchal!! ! Hodně štěstí!! ! Pokud je to váš pes samozřejmě!! A je lepší se prostě nebát cizích psů a chodit kolem!!
Pohled do očí je výzvou k boji, pokud má pes sklon k dominanci, následuje útok
vztekat se! přehodnoťte psa, pokud jste pro něj vůdce, tak ať to chápe jinak a pokud ne, tak si to alespoň rozmyslete nebo ne
Spíš ne. Tvůj vlastní domov, koukej na něj, jak chceš, bude jedině šťastná. Neznámý pes z toho ale bude „trochu“ vyděšený. Předpokládejme, že sedíte v kavárně, někdo si sedne vedle vás a dá si nohy na váš stůl. První reakcí je strnulost, pak touha dát mu pěstí do obličeje. U psů je to asi stejné. Ptá se: „Jsi drzý? Pojďme to teď napravit! „Například ve smečce vlků je velmi přísná hierarchie. Každý musí bez pochyby poslouchat vůdce. Někdo se podíval do očí – neúcta, výzva, touha zaujmout místo vůdce. A pak následuje boj. I se psy. Pokud nechcete problémy, neprovokujte cizího neznámého / sotva známého psa.
Pes poslouchá – o tom svědčí jeho držení těla – póza „malého psa“ – hlava na úrovni kohoutku nebo pod ním, ocas mezi zadníma nohama, třesoucí se po celém těle. Buď si lehne na břicho u nohou a dovolí jí čichat, nebo se přetočí na záda se zastrčenými tlapkami. Ve všech pózách se ocas mírně pohybuje. To je póza podrobení, respektu, nesmělého pozdravu. Pes vám umožní dotknout se jakéhokoli místa, očichat a nelusknout. Pak jste vůdce, plnohodnotný.
Póza pro rovné nebo podřízené je póza „velkého psa“ – hlava je nad úrovní kohoutku, ocas se vlní vysoko nad zády. Když se jí podíváš do očí. Hele, ona se pro sebe usměje, ale nebude tě považovat za vůdce.
Ano, souhlasím s tím. Také, když se podíváte, může to být signál agrese, nadřazenosti.
A kočky také nesmí. ale zkusil jsem to, nic mi neudělali
Od nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze:
„Existuje rozšířená mylná představa, že lidský pohled má zvláštní sílu. Vlci vyhnali Mauglího ze své smečky právě proto, že nesnesli jeho pohled a ani panter, jeho nejlepší přítel, se mu nedokázal podívat přímo do očí. Tato pověra, stejně jako mnoho jiných, i když ne všechny, obsahuje zrnko pravdy. Pro ptáky a savce lze jistě považovat za charakteristické, že se nedívají přímo na sebe nebo na osobu, které důvěřují, tedy nedívají se zblízka. Jen velmi málo zvířat má strukturální rysy sítnice, které lidem umožňují jasně vidět předměty. U lidí vytváří centrální část sítnice jasný obraz, zatímco periferní část vytváří rozmazaný obraz; To je důvod, proč se naše oči neustále pohybují z jednoho bodu do druhého a střídavě fixují centrální část sítnice (centrální foveu) na každém z nich. Vůbec nevidíme celý obraz pokrytý naším pohledem stejně jasně, jak se jeví na fotografii. U naprosté většiny zvířat nejsou funkce centrální a periferní oblasti sítnice tak ostře odděleny jako u lidí. Jinými slovy, první poskytují méně jasný obraz, zatímco druhé poskytují jasnější obraz.
Zvířata proto zpravidla zaměřují svůj pohled na jeden bod mnohem méně často a na mnohem kratší dobu než lidé. Vydejte se se svým psem na dlouhou procházku a uvidíte, zda se často dívá přímo na vás. Zjistíte, že za pár hodin se to stane dvakrát, víc ne – a ona jde po stejné cestě jako vy, jakoby náhodou. Ve skutečnosti pes periferním viděním dokonale vidí majitele.
Většina živočichů, kteří se dokážou dívat oběma očima současně na jeden bod – ryby, plazi, ptáci i savci – tuto schopnost využívá pouze ve chvílích velkého stresu, kdy se jejich pozornost soustředí na konkrétní předmět. Člověk neustále fixuje centrální část sítnice na tu či onu věc a jako podivnost si všimneme, když náš partner náhle „nasměruje svůj pohled do prostoru“. U většiny zvířat je takový pohled do nikam standardem.
Pokud zvíře upírá svůj pohled na něco po dlouhou dobu, znamená to buď strach, nebo určité záměry, které zpravidla neslibují objektu jeho pozornosti nic dobrého. Upevnit pohled takového zvířete se v podstatě rovná zamíření. Když chci uvést konkrétní příklady, kdy se na mě můj pes dívá tímto pohledem, po dlouhém přemýšlení mě napadají pouze tři:
za prvé, když vejdu do místnosti s její miskou,
za druhé, během hravých bojů,
za třetí, když na ni ostře zavolám.
Zvířata se na sebe pozorně dívají pouze před tím, než podniknou rozhodné kroky, nebo když prožívají strach. Dlouhý pohled je proto pro ně něčím nepřátelským a hrozivým a v člověku to považují za známku nejčernějších úmyslů. To je celé tajemství „síly lidského pohledu“. Pokud se náhle ocitnu ve společnosti velkého predátora a nebudou nás oddělovat žádné mříže, a pokud, když jsem ještě nepochopil jeho postoj ke mně, všimnu si, že ze mě nespouští oči s široce otevřenýma očima – jako každý normální člověk při komunikaci s mými sousedy – pak to nebudu skrývat, spěchám co nejrychleji na ústup. V tomto případě bude „síla lvího pohledu“ velmi významná.
V souladu s rozdíly ve stavbě zrakového aparátu znamená přímý pohled u člověka opak toho, co znamená u predátorů z čeledi koček nebo psů. Člověk, který se mi nepodívá do očí a vždy se dívá jinam, proti mně buď plánuje něco špatného, nebo se mě bojí (ostatně trapnost je jistá míra strachu). Přesně totéž platí pro zvíře, které považuje za nutné na mě zírat. Tato pozorování nám říkají, jak bychom se měli chovat, když jednáme se zvířaty.
