Při pouti do jednoho ze severoruských klášterů jsem byl svědkem následujícího obrazu: hned po bohoslužbě se s prásknutím otevřou jáhenské dveře a z oltáře na kazatelnu vychází dobře živená mourovatá kočka. Po zvednutí luxusního nadýchaného ocasu s trubkou, čtyřnohý „oltářník“ pomalu, aniž by si někoho všímal, přejde celý chrám a zmizí za svíčkou. Pravděpodobně se mnozí z nás divili: proč je kočka jediné zvíře, které nemá zakázáno nejen bydlet u chrámu a chodit, kam se vám zachce, ale dokonce vstoupit k oltáři, a další stálý společník člověka – pes – se nesmí ani přiblížit k bráně kostela?
Na tyto otázky nelze v Písmu svatém najít jasnou odpověď. Pes je však ve Starém zákoně mnohokrát zmiňován jako nečisté, špinavé a zlé zvíře, ale jak víme, to, co Bůh očistil, nepovažujte za nečistého (Sk 10). V Bibli není pro kočky vůbec místo. Odpovědi na otázky týkající se přijímání zvířat do chrámu je tedy třeba hledat v tradici a v patristickém dědictví. U žádného ze svatých otců však nenajdete náznak toho, že když pes vběhne do chrámu, musí být znovu vysvěcen. Nic takového v listině není. Ale často, zvláště ve venkovských oblastech, je chrám kropen svěcenou vodou, pokud do něj vběhne pes.
V POHÁDKÁCH JE KOCOUR POZITIVNÍ POSTAVA, BAVITEL A POBAVNÍK,
A NĚKDY MOUDRÝ
Stejně tak žádné předpisy nezakazují pravoslavnému křesťanovi chovat v domě psa.
Foto: Archimandrita Alipiy Svetlichny
Člověk slyší, že to není dobré, protože, jak se říká, v domě jsou svaté ikony, svíčky, lampy a na psa „může přijít démon“. O těchto předsudcích říká patriarcha moskevský a All Rus’ Kirill: „Církev nikdy nepovažovala psy za nečistá zvířata a nikdy jim nezakazovala vstup do areálu. Mnoho lidí je proti vstupu psů do chrámu, ale ne z teologických důvodů, ale z důvodů čistě tradičního, historického charakteru, zakořeněných, jak se mi zdá, v představách o hygieně. Se psy není spojena žádná mystika a ještě více neexistuje žádná „protipsí“ teologie. Musíme milovat zvířata, protože projevováním lásky ke zvířatům trénujeme své lidské emoce a stáváme se lidštějšími“ (tisková konference metropolity Kirilla ze Smolenska a Kaliningradu v katedrále Krista Spasitele, květen 2005).
Mimochodem, vždy památný patriarcha Alexy II. choval doma tři psy – křížence Chizhika, mopsa Kesha a pekingského Pushku a čtvrtého si přivezl z Beslanu – pudla Tusya, dárek od místních školáků.
V ruské pravoslavné církvi platí nepsané pravidlo, které umožňuje kočkám a kočkám svobodně vstupovat nejen do chrámu, ale dokonce i na oltář. Tato kočičí „priorita“ má samozřejmě ryze praktický význam: za starých časů krysy a myši často způsobovaly značné škody na kostelech a klášterech, ničily svíčky, chléb, dřevěné náčiní a liturgické knihy. Jediný rozumný způsob, jak bojovat s touto pohromou, jsou pouze kočky. Směli tedy všude. S tím souvisí i zvláštnosti ruské mentality: v Rusku byla kočka tradičně „čistým“, váženým zvířetem, které nebylo opovrhováno, milováno a vítáno.
Dnes můžete často slyšet: „Čím více poznávám lidi, tím více miluji zvířata“, „Psi a kočky jsou čestnější a čistší než lidé“ atd. Svatí otcové opakovaně varovali, že takové polidštění, nazývané v církvi hříchem antropomorfismu, nevěstí nic dobrého. Pán nám přikázal milovat Jeho stvoření a starat se o ně, ale polidštit je, nazývat je pravoslavnými jmény a hlavně je vyvyšovat nad lidi je velký hřích. Ve všem, co potřebujete znát střídmost a být obezřetní, včetně lásky ke svým nejmenším.
Andrej Klochkov
Zveřejněno: č. 11 (624) červen, 2017
Vrnící příběhy
Anna Chernyaeva, ortodoxní novinářka:
O velikonoční noci jsem pozoroval takovou scénu. V nejslavnostnější chvíli se otevřely Královské dveře a za zpěvu „Kristus vstal z mrtvých“ vstoupili duchovní do průvodu. Dav zasténal: “Otcové, nesou kočku!” Opravdu, muž s knírem a pruhy seděl důležitě v náručí jednoho z jáhnů.
– Jaký druh inovace? – Zeptal jsem se jednoho posluhovače, kterého jsem znal.
– Malé zvíře je velmi rychlé. Vběhl jsem k oltáři, když mě chytali – byl čas jít ven. Tak jsme šli s ní.
Arcikněz Sergiy Pravdolyubov, rektor kostela Životodárné Trojice v Troitsky-Golenischev:
I za patriarchy Alexyho II. došlo k incidentu. O nějakém velkém svátku se otevřou Královské dveře a odkudsi ze strany se náhle vynoří krásná, dobře živená kočka a pomalu a slavnostně pochoduje před patriarchou do litije. Chytili kočku, přivedli ho k Jeho Svatosti, posadili ho na židli a Jeho Svatost se ke kočce zcela vážně otočila: „Kočka, kočka! Cože, ty neznáš chartu?! Je možné jít do litije před patriarchou? Musíte jít ven za všemi, za arciknězi a kněžími. Aby se to už neopakovalo.” Všichni kolem se smáli, ale stále nechápali, zda se kočka naučila lekci liturgie, nebo ne.
Nabídka
Zvířata mají k člověku zvláštní vztah: Bůh sám přivedl zvířata k člověku a sledoval, jak je člověk nazývá jménem. Ale prozatím byly tyto vztahy přátelské a poté se staly nepřátelskými. Domácí zvířata a jejich schopnost komunikovat s lidmi jsou přitom úlomky ráje – pozůstatky nám přístupného prasvěta.
arcikněz Pavel Velikanov
Víš?
Farníci z katedrály Nanebevzetí v Londýně představili Jeho Svatost patriarchu
Štěně Kirill a Welsh Corgi (během návštěvy hlavy ruské pravoslavné církve ve Spojeném království, říjen 2016)
V průběhu historie procházel postoj pravoslavné církve ke psům změn. V roce 1885 tak v Petrohradě vyšlo dílo arcikněze Konstantina Nikolského „O službách ruské církve, které byly v předchozích tištěných liturgických knihách“, věnované bohoslužbám a rituálům, které zanikly. Mezi tucet a půl obřadů, které jsou tam popsány, je i obřad zasvěcení kostela, kdy do kostela skočí pes nebo někdo vstoupí od bezvěrců.“
Kdy se tato hodnost přestala používat, lze poměrně přesně určit. Žádný dokument na toto téma se nedochoval, ale v oficiálním úplném Trebniku, vydaném v Moskvě v roce 1658, tato hodnost chybí. Zároveň v Trebniku Petra Mogily z roku 1646 a Trebniku z roku 1651 tento rituál stále existuje.
