Kočka domácí je v islámu uctívaným zvířetem. Islámský prorok Muhammad obdivuje jeho čistotu a milovanou kočku. Muslimové považují kočku za „typického mazlíčka“.
- 1 Origins of Reverence
- 2 Historie
- 3 Hygiena a sterilizace
- 4 Muezza
- 5 Viz také
- Odkazy 6
- 7 Externí odkazy
Origins of Reverence
Kočky jsou na Blízkém východě uctívány již od starověku, což je tradice přijatá islámem, i když ve výrazně pozměněné podobě. Podle mnoha hadísů Mohamed zakázal pronásledování a zabíjení koček.
Jeden z Mohamedových společníků byl známý jako Abu Huraira (doslova: „Otec kotěte“) pro svou náklonnost ke kočkám. Abu Huraira tvrdil, že slyšel Mohameda oznámit, že žena šla do pekla za to, že vyhladověla kotě a nedala mu vodu. Podle legendy kočka Abu Saida zachránila Mohameda před hadem.
Příběh
Kočka odpočívá na polštáři vedle imáma v Káhiře, Johna Fredericka Lewise
Americký básník a autor cestopisů Bayard Taylor (1825–1878) byl ohromen, když objevil syrskou nemocnici, kde se volně potulovaly kočky. Zařízení, které chovaly a chovaly kočkovité šelmy, financoval waqf spolu s platy chovatelů, veterinární péčí a krmivem pro kočky. Edward William Lane (1801–1876), britský orientalista sídlící v Káhiře, popsal kočičí zahradu, kterou původně vytvořil egyptský sultán Baibars ve 1344. století, jehož evropští současníci se ke kočkám chovali velmi odlišně, jedli je nebo je zabíjeli v souladu s papežskými nařízeními. Wilfred Thesiger ve své knize Marsh Arabs poznamenává, že kočkám byl umožněn volný přístup do veřejných budov ve vesnicích v mezopotámských bažinách a byly dokonce krmeny. Kromě ochrany sýpek a skladů potravin před škůdci byly kočky v papírových arabsko-islámských kulturách ceněny pro lov myší, které ničily knihy. Z tohoto důvodu jsou kočky často zobrazovány na obrazech po boku islámských učenců a bibliofilů. Středověký egyptský zoolog Al-Damiri (1405–XNUMX) napsal, že první kočka byla stvořena, když Bůh přiměl lva kýchnout poté, co si zvířata z Noemovy archy stěžovala na myši.
Hygiena a sterilizace
V islámské tradici jsou kočky obdivovány pro svou čistotu. Jsou považováni za rituálně čisté, a proto mohou vstoupit do domů a dokonce i do mešit, včetně mešity al-Haram. Jídlo, které kočky ochutnaly, je považováno za halal v tom smyslu, že jejich konzumace není pro muslimy zakázána a voda, kterou kočky pily, je pro wudhu přípustná. Mezi některými muslimy navíc panuje názor, že kočky vyhledávají lidi, kteří se modlí.
Muslimští učenci nesouhlasí v otázce sterilizace zvířat. Většina však uvádí, že sterilizace koček je povolena, „pokud sterilizace kočky přináší nějaký užitek a pokud nezpůsobí smrt kočky“. Muhammad ibn al-Uthaymeen, saúdskoarabský sunnitský imám z 20. století, kázal:
Pokud je koček moc a jsou na obtíž a pokud jim operace neublíží, tak na tom není nic špatného, protože je to lepší, než je po vytvoření zabít. Ale pokud jsou kočky normální kočky a nezpůsobují potíže, může být nejlepší nechat je na pokoji, aby se mohly rozmnožovat.
Muezza
Přehrát média Muž dráždí kočku misbaha v mešitě Al-Azhar v Káhiře
Podle islámské tradice byla Muezza (nebo Musiza; arabsky معزة) Mohamedovou oblíbenou kočkou. Jednoho dne se Mohamed probudil za zvuků adhanu. Při přípravě na modlitbu se začal oblékat; brzy však zjistil, že jeho kočka Muezza spí na rukávu jeho modlitebního roucha. Místo aby ji vzbudil, nůžkami odstřihl rukáv a nechal kočku samotnou. Další příběh: po návratu z mešity dostal Mohamed poklony od Muezzy. Poté se usmál a třikrát jemně pohladil svou milovanou kočku.
Viz také
- Kočičí portál
- islámský portál
- Kočky ve starověkém Egyptě
- Kulturní vyobrazení koček
- Interakce člověka a kočky
- Islám a psi
- Morální postavení zvířat ve starověkém světě
reference
externí odkazy
V Istanbulu je podle různých odhadů od 70 000 do 150 000 tisíc toulavých psů. Jsou jako indiáni nedotknutelní: obyvatelé města si jich nevšímají, nekrmí je z ruky, nehladí je. Magistrát má ale zájem o psy, odchyt čtyřnohých zvířat za účelem sterilizace, čipování a vypuštění zpět. Jiná věc jsou kočky – stvoření oblíbená obyvateli Istanbulu, obdařená právem vstupovat do mešit a žádat o jídlo v restauracích. Nikdo neví, kolik jich ve městě je, a nikdo se je nesnaží spočítat. Tato zvířata město neobtěžují, a protože s nimi nejsou žádné problémy, není třeba myslet na čísla.
Kdyby kočky uměly mluvit, v Istanbulu by jim pravděpodobně bylo umožněno volit ve volbách a podílet se na životě města Ekokosmu
Kdyby kočky uměly mluvit, v Istanbulu by jim pravděpodobně bylo umožněno volit ve volbách a podílet se na životě města. I když jedno „mňau“ stačí k tomu, aby se pouliční kočce otevřely dveře, pohostila něčím chutným a nechala se nasát na kozlíku v kavárně. Psi nemohou očekávat takové pocty. Neodvažují se ani zasahovat do podnosů s kočičím žrádlem, které mají obyvatelé Istanbulu u vchodů do jejich domů a provozoven, jinak dostanou klacek do páteře. A zatímco psi sbírají odpadky na ulicích, aby vydělali peníze, kočky vládnou městu na stejné úrovni jako lidé, hrají ve filmech a přijímají dárky od místních obyvatel a turistů.
Uctívání koček je charakteristické pro muslimské země, kde jsou považovány za čistá, v podstatě chrámová zvířata Ecocosm
Úcta koček je charakteristická pro muslimské země, kde jsou považovány za čistá, v podstatě chrámová zvířata. Hadith, legenda o slovech a činech Mohameda, opakovaně zdůrazňuje prorokovu lásku ke kočkám. A tak Mohamed jednoho dne potřeboval roucho, na jehož rukávu spala jeho kočka Muizza. Odřízl kus oděvu, aby zvíře nevzbudil. V jiné legendě kočka zachránila proroka před útokem smrtícího hada, za což jí a jejím potomkům požehnal a dal jim schopnost vždy přistát na tlapách.
Kočičí zbožňování má na východě kromě náboženských motivů i racionální, čistě biologický důvod. Jde o krysy a myši, historické společníky člověka, pojídače zásob, přenašeče tyfu a moru. Kočka je pro hlodavce hrozným nepřítelem a bez přirozených řádů v době Mohameda i dnes by města zaplavily hordy nebezpečných zvířat.
Hustě obydlený Istanbul s mnoha tržišti, sklady a odpadky by už dávno „zajaly“ krysy, kdyby tam nebyly kočky, které by regulovaly přirozenou rovnováhu. Obyvatelé o této službě vědí a na oplátku jim věnují lásku a péči. Ale pro psy nezůstaly žádné něžné pocity.
Zdá se, že zasmušilé psy na Bosporu už nebaví žárlit na lidské kočky a zvykli si na jejich roli nedotknutelných. Nebrání se ani konání dobra pronásledováním krys na smetištích, ale nejsou schopni pronásledovat hlodavce ve sklepech a kanalizacích, kudy kočky snadno prolezou. Ano, a není to psí záležitost.
Podle jedné verze se psi objevili v Konstantinopoli poté, co město v roce 1453 dobyl osmanský sultán Mehmed II. Byli to anatolští ovčáci, prastaré plemeno, kterému Turci říkají Kangal. Vynikající lovci a pomocníci tureckých ovčáků, v Konstantinopoli, který se živil obchodem, už nebyli potřeba.
Hustě obydlený Istanbul s mnoha tržišti, skladišti a odpadky by už dávno „zajaly“ krysy, kdyby tam nebyly kočky, které regulují přirozenou rovnováhu Ekokosmos
Postupně se psi zbláznili, ale neopustili město. Turci nějakou dobu vzpomínali na dávné přátelství se psy v době kočovnictví. Cestovatel Jean de Thévenot v 17. století napsal, že bohatí Istanbulité odkázali své jmění městským psům, aby si zajistili svou trvalou přítomnost. Jeho současník Joseph Pitton de Tournefort viděl měšťany ošetřovat zranění zvířat, která ležela na speciálně vyrobených plošinách a rohožích vyrobených ze slámy.
Obecně se istanbulským psům dařilo skvěle, dokud jich nebylo příliš mnoho. Město mělo svůj vlastní hlas – ohlušující vytí tisíců hrdel v noci a stejný štěkot ve dne, když v centru hlavního města Osmanské říše začali psi bojovat. Mezi cizinci kolovaly vtipy, že stát řídí toulaví psi, ne sultán.
V roce 2004 byl v Turecku přijat zákon na ochranu zvířat, díky kterému se začaly počty psů regulovat civilizovanými metodami Ecocosm
Nakonec se sultán Abdul-Aziz rozhodl vzít psům moc a rozhodl se deportovat každého, kdo by mohl být chycen, na opuštěný ostrov v Marmarském moři. Začala tak půldruhého století válka mezi tureckými úřady a psy, kteří byli ještě několikrát posláni do vyhnanství na ostrovy bez života: Osud zvířat tam byl nezáviděníhodný.
Smečky toulavých psů v Druhém Římě i přes masové deportace svých bratří pokračovaly v hlídkování města. Říká se, že zoufalí bojovníci někdy zacházeli s extrémními opatřeními a rozhazovali masové kuličky se strychninem po celém městě. To vše ale skončilo v roce 2004, kdy Turecko přijalo zákon na ochranu zvířat a civilizované metody začaly regulovat počet psů.
Nyní jsou psi odchyceni, očkovaní proti vzteklině, kastrováni nebo kastrováni, čipováni a propuštěni. O eutanázii toulavých zvířat nemůže být řeč. Turci jsou proti, a to i z náboženských důvodů: prorok Mohamed učil milosrdenství nejen vůči lidem, ale také vůči jejich menším bratrům.
Psi v určité chvíli prohráli s kočkami v soutěži o srdce obyvatel Istanbulu a oni to vědí. Rozzlobení kříženci, nejasně podobní slavným předkům Kangalů, někdy vrčí a dokonce koušou lidi, čímž zhoršují jejich poškozenou pověst.
O eutanázii toulavých zvířat nemůže být řeč. Turci jsou proti, a to i z náboženských důvodů: prorok Mohamed učil milosrdenství nejen vůči lidem, ale také vůči jejich menším bratrům Ekokosm
Postoj většiny Turků ke psům nejlépe vyjádřil turecký spisovatel Orhan Pamuk ve své eseji „Co vím o psech“.
Napsal: „Jednou jsem měl oblíbeného psa. Kdyby mě dlouho neviděla, byla by tak šťastná, že by se radostí i smočila, válela se po zemi a čekala, až ji podrbu na břiše. Pak ji otrávili a ona zemřela.”
A spisovatel zakončil své myšlenky takto: „Dva roky poté, co jsem napsal a zveřejnil tento článek v časopise, jsem byl napaden smečkou psů v istanbulském parku Macka. Kousli mě. V nemocnici v Sultanahmedu mi dali pět injekcí proti vzteklině.
Zdá se, že magistrát Věčného města se počet toulavých psů naučil regulovat a nakonec jejich populaci sníží na rozumné limity. Skončí tak staletá historie přátelství mezi psy a obyvateli Istanbulu, kteří jim nejprve umožnili se rozmnožovat, a pak se umoudřili a zlomili srdce jejich čtyřnohým kamarádům.
