Proč bychom neměli krmit zvířata bez domova?

Zvířata bez domova je nejen možné, ale také nutné krmit a poskytovat jim přístřeší, protože soucit a humánní zacházení se zvířaty bez majitele je povinností každého občana Ruské federace na základě čl. 4, čl. 17 federálního zákona ze dne 27. prosince 2018 č. 498-FZ „o odpovědném zacházení se zvířaty a o změně některých právních předpisů Ruské federace“ (dále jen zákon č. 498-FZ), a vnější projev soucit a humánní zacházení spočívá právě v péči o zachování života zvířat bez majitelů, včetně jejich krmení a ochrany před nepřízní počasí. Krajský soud na to poukázal při zamítnutí žaloby „dobrého souseda“ na povinnost bourat boudu a zákaz krmení toulavých psů (rozsudek Krajského soudu v Rostově ze dne 3. července 2019 ve věci č. 33-11353/2019 ).

Jedna letní obyvatelka podala takovou žalobu na druhou – mimochodem její nejbližší sousedku. Tvrzení byla obecně předvídatelná:

• psi krmení obžalovaným se shromažďují ve smečkách, hlasitě štěkají, čímž ruší ostatní kolemjdoucí, napadají i kolemjdoucí a cyklisty,
• krysy se přemnožily v prázdninové vesnici,
• dochází tam k zamoření blechami,
• Obecně získalo území rekreační vesnice nehygienický vzhled.

Sousedé si údajně stěžovali na přílišnou laskavost obžalovaného u různých úřadů, ale bez úspěchu. A v zoufalství se jeden z nich obrátil k soudu.

Okresní soud žalobě plně vyhověl, zakázal obžalovanému krmit psy a nařídil zbourání psí „ložnice“ – kotce nacházející se na společném území chatové obce, ale vedle plotu obžalovaného:

• Žalovaný nemá povolení krmit toulavá zvířata za podmínek k tomu stanovených;
• a nikdo jí nedovolil umístit psí boudu za svůj plot, na veřejné prostranství.

Obžalovaná se pokusila rozhodnutí napadnout s poukazem na to, že psy nekrmila, ale krmila je z milosti a proto, aby neumřeli hlady. A kontroverzní budku mimochodem kdysi instalovala žalobkyně pro vlastního psa. Žalobkyně to prostě přitáhla blíže ke svému plotu, psí bouda nyní stojí jen u plotu, a i když je na společném území, nikomu to nevadí, nepřekáží v průchodu ani průchodu.

Krajský soud po seznámení se s případem zcela zrušil rozhodnutí okresního soudu:

• závěr, že žalovaný nemá povolení ke krmení toulavých zvířat za podmínek k tomu stanovených, se neopírá o zákon. Neexistuje žádný regulační akt, který by stanovil postup při krmení zvířat bez domova, jeho podmínky nebo získání povolení k tomu všemu. Je pravda, že okresní soud odkázal na obecní řád držení psů a koček, tento řád však sporné otázky neupravuje;
• Rozhodnutí okresního soudu nerozlišovalo mezi pojmy „krmení“ a „krmení“. Ukázalo se, že soud zakázal obžalovanému krmit jakákoli zvířata bez majitele. Ale tento zákaz není jen tím, v rozporu s částí 4 čl. 198 občanského soudního řádu není motivován odkazem na právní normy, které jej odůvodňují – a je obecně nemorální, jako každý zákaz poskytnutí pomoci osobě nebo zvířeti v nouzi, který neodporuje zákonu! Přímo porušuje požadavky na morální, humánní zacházení se zvířaty bez majitelů a pomoci jim, stanovené v čl. 4, čl. 17 Zákon č. 498-FZ;
• Pokud jde o spornou chovatelskou stanici, pak žalovaná skutečně nemá žádná práva užívat veřejné území, včetně těch sousedících s jejím pozemkem. Spolek dacha však svým jménem nepožadoval opuštění tohoto území. Jiné osoby netvrdí, že umístěním sporného stánku byla porušena jejich práva a nežádají jeho demontáž. A žalobce – ve smyslu čl. 24-25 federálního zákona ze dne 29. července 2017 č. 217-FZ „O zahrádkaření a zelinářství občany“ – nepatří do kategorie osob oprávněných zákonem vznášet nároky zakazující občanům používat veřejné území jakýmkoli konkrétním způsobem. To znamená, že nemůže z vlastní iniciativy uplatňovat nároky v zájmu ostatních letních obyvatel a v případě porušení práv a právem chráněných zájmů samotné žalobkyně sporným stánkem neexistují žádné objektivní důkazy;
• žalobce ve věci neprokázal existenci příčinného vztahu mezi krmením toulavých psů žalovaným a výskytem potkanů ​​a myší, jejich sdružování ve smečkách a útoky na lidi, bleší útoky na žalobce popř. její rodinní příslušníci, stejně jako údajně nehygienické podmínky v komunitě dacha;
• dále z vysvětlení žalovaného a vyslýchaných svědků vyplývá, že sporný kotec byl vybaven pro psa, kterého předtím sama žalobkyně vykopla na ulici. A to přesto, že odmítnutí chovat zvíře tím, že jej majitel nechá na ulici, je přímo zakázáno zákonem (ust. č. 2- federální zákon) a v daném případě neexistují žádné informace o tom, že by žalobce dodržoval zákonem stanovený postup pro vzdání se vlastnictví psa. Tuto okolnost žalobce u soudu prvního stupně nezpochybnil. Navíc nebylo prokázáno, že by žalovaný choval v kotci jiného psa, a ne toho, kterého žalobce vykopl;
• a pak se obecně ukazuje, že umístění kotce pro psa žalobkyně a jeho krmení se provádí v jejím vlastním zájmu, v zájmu žalobkyně;
• krmení toulavých zvířat však není zákonem zakázáno. Naopak soucit a humánní zacházení se zvířaty bez domova je odpovědností všech občanů včetně žalobce a vnější projev soucitu a humánního zacházení spočívá právě v péči o zachování života zvířat bez majitele, včetně jejich krmení a prevence negativních vlivů počasí na jejich zdraví;
• Vzhledem k tomu, že poskytování potravy a vody zvířatům bez majitele je ze zákona legální a odpovídá požadavkům morálky a morálky, není důvod k uspokojení nároku na zákaz výkonu této činnosti.