Tyuleniy sanatorium: jak je pečováno o sirotky uvedené v Červené knize /aktivita/redakce/články/tyuleniy-sanatoriy-kak-vykhazhivayut-krasnoknizhnykh-sirot/
Za celou dobu své práce zachránili zakladatelé Nadace přátel baltských tuleňů Vjačeslav Alekseev a Elena Andrievskaya více než 150 tuleňů žijících v Baltském moři. Po ošetření a rehabilitaci jsou zvířata vypuštěna do volné přírody – velký význam má každý jedinec jedinečného druhu. Jak probíhá práce v Centru pro studium a ochranu mořských savců a co byste měli dělat, když na břehu uvidíte zraněné tele?
Zachraň dítě Inger
Dne 21. dubna 2015 přijali specialisté centra hovor z vesnice Kandikulya, okres Lomonosov. Na břehu bylo nalezeno štěně tuleně kroužkovaného baltického ve vážném stavu. Mládě mělo složitou zlomeninu čelisti, poškozené oko – zakalila rohovka, zanícené měkké tkáně na obličeji, na těle mnoho ran.
Dívka byla přivezena do centra a začala ji ošetřovat. Malá Inger, jak se oběť jmenovala, musela vydržet dvě náročné operace. „Opravili“ její čelist a odstranili postiženou tkáň. Proces rekonvalescence po tak vážných úrazech neprobíhal rychle, bylo nutné počkat, až kosti srostou a kůže se obnoví. Oko se také postupně zahojilo. Specialisté, kteří se o malou pacientku starají, ji dokonce naučili dodržovat lékařské příkazy, aby bylo převazy rychlejší.
Někdy samice o mláďata přijdou, a pak jim hrozí smrt. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Postupem času si Inger začala ve vodě trochu hrát – zpočátku tam nemohla být, mrzla. V bazénu pro ni byly vytvořeny speciální podmínky, kromě ryb byly podávány vitamíny a mladý tuleň se sebevědomě zotavoval. V listopadu se vzpamatovala, přibrala a zesílila, ale báli se ji pustit na moře – v Baltském moři byly silné bouře a miminko by se jen těžko přizpůsobilo neobvyklým podmínkám. Na zimu tedy zůstala v centru.
Inger bydlela ve čtyřicetimetrovém bazénu na čerstvém vzduchu a svým pečovatelům nedovolila ani minutu relaxovat. Protože v chladném období je teplota pod vodou mnohem příjemnější než ve vzduchu, tuleni tam tráví většinu času. Ale zároveň musí každé dvě hodiny vystrčit nos, aby se dostali na vzduch, a pokud je venku -40 ° C, hladina vody okamžitě zamrzne. V přirozených podmínkách jej zvířata rozbíjejí hlavou a vytvářejí díru nebo jednoduše sledují okraj ledového pole, kde není problém vynořit se na hladinu.
V bazénu taková možnost není. Kromě toho bylo dítě nezkušené a specialisté centra se vážně obávali, že jednoho dne prostě zaspí a malý průduch, kterým se dívala ven, zamrzne. Výsledkem bylo, že Vyacheslav Alekseev a Elena Andrievskaya byli doslova ve službě v Ingerově „zimním bytě“ a několikrát za noc děrovali. Tvrdohlavá žena zároveň ignorovala obavy lidí a raději dýchala malou dvoucentimetrovou dírkou, kterou si pro sebe vytvořila – její rozšiřování považovalo těsnění za příliš zdlouhavé.
Zima naštěstí přešla v pořádku, na jaře mládě Inger línalo a v noci na 22. května se po několikahodinovém cákání v mělké vodě vydala do střední části Finského zálivu.
Aby bylo možné „absolventy“ sledovat, jsou k nim připojeny senzory. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
V ruské části Baltu žijí tři druhy tuleňů: tuleň baltský, tuleň ladožský a tuleň šedý. Všechny tři jsou uvedeny v Červené knize Ruska. Jejich populace prudce poklesla v „divokých 90. letech“, kdy mnoho zvířat zemřelo.
– Důvody pro to nebyly nikdy zjištěny, – akcie výzkumnice a zakladatelka Nadace přátel baltských tuleňů Elena Andrievskaya. – Existuje však nevyřčená verze, podle níž uzavření chemické zbraně spočívající na dně moře snížilo tlak a otrávilo tuleně. Existovala další nebezpečí, která nebyla zjevná, jako například insekticid DDT, který se v té době používal k postřiku polí. Jeho toxiny proudily s deštěm do Baltského moře, hromadily se v tkáních ryb a z nich se dostávaly do tkání tuleňů a tuleňů, kteří v důsledku toho začali trpět neplodností. K tomu připočtěme nekontrolovatelný tlak na zvířecí biotopy: kvůli četným přístavům a superportům nezbývají zvířata ve Finském zálivu prakticky žádná místa pro chov.
V ruském Baltském moři žijí tři druhy tuleňů, z nichž všechny jsou uvedeny v Červené knize. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Zvláštní nebezpečí přináší teplé zimy, které výrazně zkracují ledové období. Výsledkem je, že samice prostě nemají čas krmit své potomky, které schovávají ve sněhových doupatech na ledových krách. Mláďata opravdu potřebují úkryt: rodí se velmi malinká, asi 4,5 kg, a jsou zcela nechráněná před vranami a racky, nemluvě o větších predátorech, jako jsou orli, lišky nebo vlci. Pokud je ale zima příliš teplá, led se nestihne normálně vytvořit, není na něm ani sníh a samice musí mláďata krmit volně, což vede k vysoké úmrtnosti potomků.
Když přijde čas jarních bouří, může se začít hýbat led. A pokud ve chvíli, kdy tuleň odešel lovit, ledová kra s teletem byla kamsi odnesena, možná ho prostě nenajde. Tuleni jsou přitom velmi citlivé matky, které vůbec nemají sklon opouštět své děti. Pokud štěně zmizí, bude se ho fenka snažit co nejvíce najít.
— V roce 2020 jsme sledovali, jak byla ledová kra s teletem ze zátoky Petropavlovské pevnosti nesena do samého centra Petrohradu, – vzpomíná Elena Andrievskaya. — Samice ji následovala do posledního. Vzhledem k tomu, že kolem bylo hodně lidí – vše se stalo 8. března – a navíc byl slunečný den, zvíře se nemohlo dostat ven na ledovou kry, aby tuleně nakrmilo. Situaci komplikoval fakt, že s každým kilometrem cesty se ledová kra zmenšovala – slunce a voda udělaly své, led roztál. Samice ale mládě neopustila a následovala ho s proudem.
Mnoho tuleňů z červené knihy uhyne v rybářských sítích. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Rybářské sítě jsou další hrozbou pro život mořských savců z Červeného seznamu. Nejčastěji se jedná o mořské pasti – jakési dlouhé síťové punčochy, do kterých ryba zaplave a už se nemůže dostat ven. Problém je v tom, že tuleni jdou do vod pro ryby a také se nemohou dostat zpět. Jednoduše nemají dost času přijít na to, jak to udělat, dojde kyslík a zvíře zemře.
— Pokusili jsme se situaci napravit s využitím zkušeností švédských a finských kolegů, — říká Elena Andrievskaya. — Na ploty nasadili mříže, které umožňují průchod ryb, ale nedovolí tuleňům plavat dovnitř. Bohužel, zkušenost byla neúspěšná. 80 % rybářského průmyslu ve Finském zálivu je soustředěno v Něvském zálivu poblíž Kronštadtu a poblíž Petrohradu. Právě na tomto místě se vyhazují všechny odpadky, které metropole produkuje: rákosí, polena, klacíky, kořeny, stonky, rákosové oddenky, lahve, pytle atd. spolehlivě ucpávají vstupní mříže. A mění se ve zdi, nepřekonatelné nejen pro tuleně, ale i pro ryby. Takže tato metoda u nás nefunguje.
Těsnění se nemůže samovolně dostat z otvoru. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Existuje další možnost – nainstalovat speciální zařízení k vyděšení tuleňů v blízkosti rybářských sítí. Tady už ale nastávají finanční problémy: přístroje se vyrábějí ve Skotsku a každý stojí asi 10 tisíc €, ale potřebujete jich poměrně hodně – dosah přístroje je jen asi kilometr. Takové výdaje nikdo nezaplatí. Uzavření rybolovné oblasti také nebude fungovat, zejména v podmínkách nahrazování dovozu, kdy na trh přestaly přicházet finské a estonské ryby. Ukazuje se tedy, že v současnosti neexistuje účinný způsob, jak tuleně před rybáři ochránit.
Chůvy pro tuleně
Téměř každé mládě, které se do centra dostalo, nahlásili specialisté místní obyvatelé, kteří je objevili. Před rozhodnutím, zda si zvíře vzít, vás pracovníci centra požádají, abyste jim poslali fotografii – stává se, že tuleň je zdravý a silný, ale prostě se ztratil, ocitl se na neznámém přeplněném místě a je zmatený. V tomto případě ho stačí dopravit z lidského obydlí a vypustit, pak na to přijde sám. Biologové nebudou zasahovat ani v případě, že je vedle mláděte samice. Ale pokud je sám, vyčerpaný nebo zraněný, je to jiná věc.
V první řadě musí být zraněné tele převezeno do Centra pro studium a ochranu mořských savců. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Pro začátek musí být oběť opatrně odvezena do specializovaného rehabilitačního centra v Repinu, kde je umístěna do uzavřené karanténní krabice. Každý takový box má vlastní přívodní a odsávací ventilaci a nezbytně se používají prostředky pro dezinfekci vzduchu, aby se zabránilo možnému šíření infekčních a parazitárních onemocnění. Pokud nějaké jsou nebo se zjistí, že štěňata mají zranění, první věc, kterou udělají, je ošetřit je. A určitě to vykrmte.
Mláďata se do centra zpravidla dostávají silně vyhublá, nedostatek hmotnosti může být asi 60 % – ve skutečnosti se ukáže, že nejsou těžší než novorozenci. Jelikož miminka nemají podkožní tuk, nemohou být ve studené vodě – zmrznou. Také ještě nevědí, jak lovit. Je třeba je „vychovat“ na parametry odpovídající jejich věku a ještě o něco více.
— Krmíme je do hmotnosti, kterou by je krmila samice, plus 20 %, — Elena sdílí podrobnosti. — To je nutné, aby zvířata měla tukovou rezervu a schopnost adaptace po vypuštění. Není zvykem, aby se tuleni učili lovit, tuto dovednost se učí sami. Pořád ale pořádáme nějaká školení, abychom jim usnadnili zvykání si na přirozené prostředí. K tomu využíváme jakýsi simulátor chytání ryb – spouštíme ji do bazénu pod mohutný proud, ve kterém se točí. Zvířata to musí ulovit sama, což při silném tlaku vody není tak snadné. Navíc kupujeme živé ryby a pouštíme je do bazénu, aby se je zvířata naučila chytat.
Obyvatelé centra nejen trénují, ale i hrají. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Nejjednodušší je pracovat s šedými těsněními. Zpravidla jsou připraveni k „promoci“ do měsíce nebo měsíce a půl. Tuleni jsou nervóznější a choulostivější zvířata, dva a půl až tři měsíce jsme se s nimi museli šťourat. Jsou to zvířata velmi náročná na život, na světě jsou jen dvě místa, kde se je naučili chovat tak, aby jejich životnost přesáhla dva roky – v Japonsku a Nizozemsku. Centrum pro studium a ochranu mořských savců si ale neklade za cíl opustit tuleně navždy. Nikomu se proto neukazují – pro návštěvníky a dokonce i dobrovolníky je centrum zcela uzavřeno. To se provádí nejen proto, aby se zabránilo vytváření napětí pro těsnění, ale také z jiného důvodu.
— Kontakt s lidmi může ublížit zvířatům, “ vysvětluje Elena Andrievskaya. — Aby byli v bezpečí, musí se vyhýbat lidem, jinak se mohou stát kořistí pytláků. Proto máme v kontaktu se zvířaty jen jednoho nebo dva lidi. A ono to opravdu funguje. Párkrát jsme k nám ještě museli pozvat novináře a při pohledu na cizí lidi se zvířata z vody ani neukázala. Přesně tak by to mělo být. Dvěma hlavními kritérii, podle kterých rozhodujeme, zda je tuleň připraven k vypuštění do přírody, je jeho váha a nezávislost na člověku.
Tuleni vypuštění do volné přírody se zpravidla rychle usadí. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
Strategie se ospravedlňuje – ze 150 vypuštěných mazlíčků se k lidem dostali jen dva. Navíc oba skončili v centru v kojeneckém věku – bez zubů, s pupeční šňůrou. Kroshik i Shlissik byli posláni žít do svého rodného prostředí – do Ladožského jezera. Nejprve však první a poté i druhý začal vytrvale spěchat do komunikace s rekreanty na pláži. Dvakrát se oba pokusili „přemluvit“, aby se odstěhovali do volné přírody, ale Kroshik i Shlissik, který se o čtyři roky později vydal v jeho stopách, usoudili, že život s lidmi je mnohem pohodlnější a bezpečnější. A tak se oba usadili v Centru pro studium a ochranu mořských savců.
Všichni ostatní domácí mazlíčci z centra se tam dostali, když byli starší a měli zkušenost s komunikací s tulení matkou, takže se raději drželi dál od lidí, jak se sluší na divoká zvířata, která si váží sebe sama. A soudě podle skutečnosti, že pracovníci centra se ještě nesetkali se svými svěřenci mezi mrtvými tuleni, celkem úspěšně se usadili ve svém rodném prostředí.
— Doufáme, že v budoucnu najdeme nějaké způsoby, jak chránit místa, kde tuleň kroužkový tvoří hnízdiště, – namítá Elena. — Možná se podaří dosáhnout kompromisu, který situaci poněkud zlepší. Mezitím je naším úkolem sledovat velikost populace tuleňů baltských a sledovat aktuální problémy, abychom je mohli včas řešit. Při práci v rezervaci se snažíme zajistit, aby nikdo nelovil nebo nelovil na nesprávném místě a nerozdělával ohně v blízkosti tuleňů. Ve skutečnosti se zabýváme fyzickou ochranou biotopů tuleňů kroužkových ve Finském zálivu. Naším hlavním úkolem je ale nadále poskytovat pomoc zraněným mláďatům, protože v tuto chvíli je to nejefektivnější způsob, jak naše tuleně uchovat a zachránit.
Aby nedošlo k náhodnému poškození tuleně, musíte vědět, jak jednat. Foto: Friends of the Baltic Seal Foundation
