Natalya Varley na nedávném Druhém otevřeném festivalu vlastenecké kinematografie „Malaja Zemlya“ v Novorossijsku získala čestnou cenu „Hořící srdce“ – symbol divácké lásky, kterou si herečka získala hraním v oblíbených filmech. Ctěná umělkyně RSFSR uspořádala svůj kreativní večer a odpovídala na otázky korespondenta AiF.
“Děti se nerodí bez lásky”
Olga Shablinskaya, AiF: Natalyo Vladimirovno, vydala jste několik sbírek poezie. Ale všechny vaše milostné texty, jak se mi zdálo, byly velmi smutné.
Natalya Varley: Smutný. Ale je to, jako by se to zpívalo v písni založené na poezii Dolmatovský – “Láska nikdy neexistuje bez smutku, ale je příjemnější než smutek bez lásky.”
— Vaše kolegyně, lidová umělkyně Ruské federace Raisa Rjazanova, řekla, že je vdaná, porodila syna a má vnuka. Ale nikdy nevěděla, co je to láska. Zažili jste v životě opravdovou lásku?
– Samozřejmě, že ano. Věřím, že děti se nerodí bez lásky.
Poprvé jsem hrála ve filmech „Vězeň z Kavkazu“ a „Viy“ – to je rok 1967, pak jsem šla studovat, abych se stala herečkou, a pak jsem porodila svého nejstaršího syna. Vždycky jsem psal pohádky jak pro staršího Vasju, tak pro mladšího Sašu. Obzvláště se jim líbily „Dobré příběhy klauna Banilaského“. Natočil jsem mnoho a mnoho dětských pohádek, dětských písniček, CD a kazet. Sám je mám moc rád. Často za mnou chodí diváci s dětmi: usínáme do vaší Banilašky, jíme s Banilaskou.
Natalya Varley nikdy nemluvila o otcích svých dětí. Pokud jde o manželství, jejím prvním oficiálním manželem byl v roce 1967 herec Nikolaj Burljajev. Herec se v roce 1971 stal jeho druhým manželem Vladimír Tichonov, spolužák z Divadelní školy pojmenované po. Ščukina, synu Nonna Mordjuková a Vjačeslav Tichonov. V roce 1972 se narodil syn Vasilij Varley. Vladimir Tikhonov ve svých rozhovorech více než jednou řekl, že Varley k němu přišel v sedmém měsíci těhotenství na filmové expedici filmu „Ruské pole“, kde natáčel se svou matkou, a požadoval, aby podepsal matriční úřad. Vladimir Tichonov se s Natalyou z porodnice nesetkal a svého syna nepoznal jako svého. Podle přátel páru žili Natalya a Vladimir spolu pouze 3 měsíce, ale Tikhonov platil alimenty. Krátce před smrtí Nonny Mordyukové se AiF zeptal, zda je v kontaktu se svým vnukem, synem Natalie Varley a Vladimira Tichonova. Filmová legenda odpověděla: „Nekomunikuji. Proč? Vyprávění tohoto příběhu vyžaduje hodně slz.“
Vasily Varley vystudoval Institute of Contemporary Arts a hrál se svou matkou ve filmu „The Age of Transition“. Ale románek s kinem nevyšel, Vasilij pracoval jako řidič trolejbusu atd. Byl ženatý, rozvedený, herečka má vnuka Jevgenij Vasilievič Varley, vystudoval University of Verona.
Na mého nejmladšího syna Alexandru Varley, Herečka se narodila v roce 1985 a dala své druhé jméno a příjmení. Opět, podle zvěstí, které kolují filmovým světem a vnějších podobností, by jeho otec mohl být lidovým umělcem Uzbecké SSR Ulmas Alikhodžajev. V seriálu „Fire Roads“ na Uzbekfilmu hrála Ulmas slavného uzbeckého básníka a revolucionáře Hamzu Niyaziho a Natalya hrála Marii Kuzněcovovou, herečku Hamzova divadla.
— Můj nejmladší syn Saša se stal režisérem. Když byl ještě v ústavu, byl pozván jako asistent ředitele Kolja Lebeděv na obraze „Vlčák z šedých psů“. Tam jsem také natáčel. Saša mě vzal k líčení a kostýmu, všechno bral velmi vážně – bylo mu 18 let. “Sašo, jaký plat ti dali?” – Zeptal jsem se ho. Podíval se na mě takto: „Co to děláš? Budu dělat to, co miluji, a ty se mě ptáš na můj plat?” Měl jsem to samé – když jsme dostávali role, nepřemýšleli jsme o tom, kolik dostaneme zaplaceno. Hlavní je, že jsme dostali dobrou roli.
“Ale na to se musíte zeptat Gaidai”
Ve své autobiografické knize „Rope Walker“ herečka uvedla, že na natáčení filmu „Vězeň z Kavkazu“ v roce 1966 mezi režisérem Leonid Gaidai a Natalya Varley vznikl konflikt, protože se ji režisér pokusil políbit. Situace se podle ní vyvinula následovně: filmový štáb slavil v restauraci narozeniny Alesandra DemjanenkoGaidai doprovodil Natalyu do jejího hotelového pokoje a bez dovolení vešel do pokoje za ní. “A posadili jsme se – já na kraj křesla a Leonid Iovič v křesle u okna – naproti.” Situace byla více než nepříjemná. Začal jsem „vyplňovat pauzu“, blábolit něco o Sašových narozeninách, o zítřejším natáčení. A pak se chodbou ozval hlasitý zvuk spěchajících kroků a ona se zastavila u dveří Nina Pavlovna (Gaidaiova manželka Nina Grebešková – Ed.). Z rozpaků jsem nenašel nic chytřejšího, než říct: “Mluvíme o práci!” Nina Pavlovna tiše odešla.” Ředitel šel k východu, Varley za ním, aby za sebou zamkl dveře. Gaidai to ale nečekaně zavřel zevnitř, otočil se a pokusil se Varleyho políbit. “Byla jsem cirkusová dívka, silná, s okamžitou reakcí, takže jsem Gaidaie během jedné vteřiny nejen odstrčila, ale také jsem ho vystrčila z místnosti, zavřela dveře a zamkla.” Poté dala hlas Nině v komedii Naděžda Rumjancevová, ačkoli předtím si Gaidai na Varleyho hlas nestěžoval. Pak přišla druhá rána.
Po vydání této knihy byla vdova po Leonidu Gaidai Nina Grebeshková převezena do nemocnice se srdečním infarktem.
— Po vaší autobiografické knize má člověk dojem, že Varley má vůči Gaidaiovi stále velké nároky. Co jsou?
“Nemám proti Gaidai žádné stížnosti, kromě jednoho velkého zklamání.” Když zpívám „Někde v bílém světě“ v různých programech, vždy se mě ptají: „Proč vám Vedishcheva zpívá ve filmech?“ Ale na to se musíte zeptat Leonida Ioviče Gaidaie a skladatele Sasha Zatsepin!
Mimochodem, původně jsem vůbec nechtěl hrát ve filmu „Vězeň Kavkazu“. Právě jsem skončil turné s cirkusem v Oděse, přijel jsem do Moskvy, na stole byl telegram, pozvání na Mosfilm na setkání s režisérem Gaidaiem. Přišel jsem a potkal jsem velmi zachmuřeného muže v brýlích, který mi dal text a řekl: “Přečti.” “Naplánujte si testy obrazovky,” zněl jeho verdikt. Příště jsem přijel v den volna z cirkusového turné z Tuly. Oblékli mě do kalhot a nějaké košile, Saša Demjaněnko tam nebyl, zpoza kamery na mě házeli linky a v záběru se mnou stál osel Mosfilmu. Musel jsem ho krmit mrkví, oslík sežral nejen mrkev, ale i mou ruku se svými velkými žlutými zuby, z nějakého důvodu jsem se šíleně smál a Gaidaiovi se to moc líbilo. A pak najednou byla pauza, velmi opatrně mi řekli: “Natašo, prosím, řekni mi, mohla by ses svléknout do plavek?” – “Rozhodně!” Šla a svlékla se. Pro mě, cirkusáka, jsou plavky moje uniforma. A celý filmový štáb si myslel, že dívka je tak uvolněná, tak statečná – šla, svlékla se, vyšla v plavkách, dokončila scénu s oslem a zase odešla do své Tuly. Pak jsem dostal telegram, že jsem byl schválen pro roli Niny. Začal jsem brečet, protože jsem absolutně nechtěl opustit cirkus, ani na krátkou dobu. Když jsem poprvé viděl cirkusové představení, začal jsem snít o tom, že se stanu cirkusákem, a to se mi splnilo, pracoval jsem ve vzduchu – já, který mám přirozený strach z výšek, jsem létal přes kupoli a všechno jsem překonal! Byl jsem jako pták – a najednou jsem musel sestoupit na zem a hrát ve filmu. Co Proč? Odpověděl jsem: “Nebudu jednat.” Ale můj ředitel cirkusu řekl: „O čem to mluvíš! Dokážete si představit, že vám oznámí: „Pod cirkusovou kupolí, hlavní role ve filmu „Vězeň z Kavkazu“! Dokážete si představit, co je to za reklamu? Musíš vzlétnout.” Nemohl jsem se s ním hádat, tak jsem šel natáčet.”
— Takže „Vězeň z Kavkazu“ nepatří mezi vaše oblíbená díla?
– Ne, proč – miluji tento obrázek. A chápu, že kdyby se tento film nestal, možná bych dnes nešel na jeviště. Chápu, že tomuto obrázku vděčím za mnohé. Letos je jí ale 55 let. To bylo před 55 lety, lidi! A začnou se mě ptát na Etushe, na Demjanenka. Všechno, co by se dalo říct, už jsem řekl. Proto je to na jedné straně, ano, vizitka – přirozeně „student, sportovec, člen Komsomolu“. Ale pokud je filmu 55 let, chápete, jak starý musí být „student“ nyní? Je těžké se s tím smířit. Nechci, aby si diváci, zejména dnešní mladší generace, mysleli, že mám jen dva filmy – „Vězeň z Kavkazu“ a „Viy“. Mám jich mnohem víc a některé jsou velmi zajímavé. Pamatuji si, že se v nějakém městě rozhodli uspořádat společný večer s Alexandrem Demjaněnkem. Vyjdu ven a pak řeknou: “A teď bude historické setkání mezi Ninou a Shurikem.” A Sasha Demyanenko vyjde – šedovlasý! A celý sál – ach! Řekl: “Ano, Shuriki také stárne.” Byl velmi rozrušený, že se jmenoval pouze Shurik; nemohl udělat nic, aby tento obraz přerušil, ačkoli měl před Shurikem vynikající práce. Krátce před odjezdem jsme se s ním často setkávali. Odmítl jsem, ale souhlasil, že bude hrát v seriálu „Jahoda“: „Potřebuji ještě pracovat. Pochopil jsem, to je ono, já jsem Shurik, posmrtně Shurik.” Diváci mě také vnímají prizmatem „Kavkazského vězně“ a chtějí ze mě vytáhnout i „Kavkazského zajatce“ – ale já jsem ve skutečnosti úplně jiný člověk.
