Vývoj problémů antroposociogeneze má pro moderní vědu velký význam, protože nám umožňuje podat přírodovědné vysvětlení původu člověka. Teorie antroposociogeneze vypracovaná F. Engelsem v roce 1876 v díle „Úloha práce v procesu přeměny lidoopů v člověka“ a potvrzená moderními antropology a archeology dokazuje neopodstatněnost kreacionismu a teoretických závěrů, které popírají rozhodující role práce v procesu lidského vzniku.
Rozhodujícím krokem na cestě k rozvoji člověka je přechod opičích předků ke vzpřímené chůzi. Přední končetiny tak byly osvobozeny od svých předchozích funkcí. F. Engels píše, že „než se první pazourek proměnil pomocí lidské ruky v nůž, musel pravděpodobně projít. dlouhé časové období“ [1, s. 145].
Podle moderních vědeckých údajů paleontologie byl v Etiopii v roce 1997 objeven Australopithecus (Australopitbecus garbi), který před 2,5 miliony let používal kamenné nástroje a živil se masem, zatímco činnost Homo habilis sahá až do doby před 1,9 miliony let. Také soukromé obory došly k závěru, že existuje rozpor mezi vzpřímenou chůzí (před 6-7 miliony let) a výrobou prvních nástrojů. Nesprávné interpretace těchto nových vědeckých objevů vedou mnohé autory k nepodloženému závěru o nepravdivosti metodologického postoje F. Engelse k určující roli práce ve vývoji člověka. A.E. Chomutov píše, že „podle známého pracovního konceptu F. Engelse a jeho pozdějších variant vznik vzpřímené chůze úzce souvisí se specializací opičí ruky na pracovní činnost – nošení předmětů, mláďat, manipulace s jídlem a výroba nástrojů . Následně práce vedla ke vzniku jazyka a společnosti. Podle moderních vědeckých údajů však vzpřímená chůze vznikla mnohem dříve než výroba nástrojů“ [2, s. 180]. Je třeba si uvědomit, že vznik a evoluce vzpřímené chůze je postupným procesem osvobozování předních končetin vyvíjejícího se člověka a postupně se objevuje i specializace ruky.
Podle moderních vědeckých údajů asi před 7 miliony let kvůli ochlazení v Africe zmizely lesy a jejich místo zaujaly otevřené savany. „Lidé byli nuceni sestoupit na zem a ovládnout nové prostředí, to znamená tropické lesy a tropické savany“ [3, s. 122]. Přežití v nových podmínkách bylo možné díky přechodu do vzpřímené polohy a používání kamenů a holí (přírodních nástrojů) k obraně, útoku a také ke sjednocování stád.
Podívejme se do textu díla F. Engelse a položme si otázku: byla jeho pracovní činnost důvodem vzniku vzpřímeného držení těla? Ne, F. Engels ve svém díle netvrdil prvenství práce ve vztahu ke vzpřímené chůzi. Píše: „Pod vlivem musíme myslet především na jejich způsob života, který vyžaduje, aby při lezení plnily paže jiné funkce než nohy, tyto opice se začaly odvykat od používání rukou při chůzi po na zem a začal si osvojovat stále rovnější chůzi“ [1, s. 144]. Jak vyplývá z textu díla F. Engelse, nebyla to práce, která určovala vzpřímenou chůzi, ale životní styl vyvíjejícího se člověka, který jej přivedl ke vzpřímené chůzi. Tato pozice byla konkretizována moderní vědou.
F. Engels ve svém díle poznamenává, že ruka není jen orgánem práce, ale i jejím produktem. Spolu se změnou ruky prošlo změnou i tělo antropoida jako celek. Rozvoj práce přispěl k užší jednotě mezi členy společnosti a vzájemné podpoře. Postupně „vznikající lidé došli k tomu, že mají potřebu si něco říct“ [Tamtéž, str. 147]. F. Engels dochází k závěru, že nejprve „práce a poté, spolu s ní, artikulovaná řeč byly dva nejdůležitější podněty, pod jejichž vlivem se opičí mozek postupně proměnil v lidský mozek“ [tamtéž, s. 148]. Současně se vyvíjely smyslové orgány a vědomí. Charakteristickým znakem, který odlišuje lidskou společnost od stáda opic, je práce. Kde začíná práce? Z výroby nářadí. Lovecké a rybářské nástroje vedly od konzumace rostlinné stravy ke konzumaci masa, což mělo pozitivní vliv na vývoj mozku. Pojídání masa vedlo k používání ohně a domestikaci zvířat. Tyto úspěchy byly novými prostředky „lidské emancipace“. Poté se k lovu a chovu dobytka přidalo zemědělství, dále předení, tkalcovství, zpracování kovů, hrnčířství a lodní doprava. Objevilo se umění a věda, rozvíjely se národy a státy, právo, politika a náboženství [Tamtéž, s. 151].
F. Engels, ukazující rozdíly mezi člověkem a zvířetem, píše, že zvíře pouze „využívá vnější přírodu a provádí v ní změny jen díky její přítomnosti; člověk ji změnami, které provádí, nutí, aby sloužila jeho cílům, ovládá ji“ [Tamtéž, str. 153]. F. Engels však varuje (a tato slova se ukázala jako prorocká), „nenechme se příliš oklamat svými vítězstvími nad přírodou. Za každé takové vítězství se nám mstí“ [Tamtéž]. Novodobá ekologická krize potvrzuje správnost Engelsových slov.
Člověk se učí chápat přírodní zákony a předvídat vzdálenější důsledky svých činností. Navíc člověk předvídá nejen přírodní důsledky, ale také sociální. Lidská práce, počínaje výrobou nástrojů, se tak postupně stává složitější a mění se v práci předvídání a předpovídání společenského vývoje. Můžeme tedy dojít k závěru, že člověk byl stvořen a je stvořen prací.
Literatura
1. Engels F. Role práce v procesu přeměny opice v člověka // Engels F. Dialektika přírody. M.: Politizdat., 1975. – S. 144-156.
2. Chomutov A.E. Antropologie: učebnice. Rostov na Donu. „Phoenix“, 2007. – 378 s.
3. Alekseev V.P. Oblíbené: v 5 svazcích T. 1. Antropogeneze. M.: Nauka, 2007. – 711 s.
