Podle účelu rozlišují výpočty plánované, odhadované, normativní, projektové a výkaznické. Plánovaná kalkulace stanoví maximální přípustnou výši nákladů na výrobu výrobků (práce, služby) v plánovaném období a je sestavena pro všechny druhy výrobků (práce, služby) zahrnuté v plánu.
Odhadovaná kalkulace je vypracována podobně jako plánovaná pro jednorázové smluvní práce na zakázkách zvenčí. Je základem pro stanovení prodejní ceny při vypořádání se zákazníkem.
Standardní kalkulace zahrnuje výpočet ceny produktu podle míry spotřeby surovin, zásob, paliva, energie a polotovarů; pracovní normy a mzdové sazby, schválené odhady nákladů na řízení výroby a údržbu. Na rozdíl od plánované kalkulace odráží standardní kalkulace úroveň nákladů na produkt v době jeho přípravy.
Kalkulace projektu je stanovena při zpracování investičních projektů pro vznik nových podniků, rozšíření, rekonstrukci a technické dovybavení výroby ve stávajících podnicích. Kalkulace projektu se vypracovává podle standardů agregovaných nákladů.
Vykazování kalkulací odráží skutečné náklady na výrobu a prodej výrobků (práce, služby). Zároveň se v části kalkulace zjišťují jak náklady na jednotku výroby, tak náklady na jednotku výroby skutečně vyrobené (prodané) podnikem během účetního období.
Vykazovací odhad nákladů je sestaven podle stejných standardních nákladových položek jako plánovaný, může však navíc zahrnovat některé odůvodněné ztráty a výdaje, které plánovaný odhad nákladů nepočítá (například ztráty z vad, náklady na záruční opravy a záruční servis). výrobků, nedostatek hmotného majetku ve výrobě a ve skladu v nepřítomnosti pachatelů, dávky v souvislosti se ztrátou invalidity v důsledku pracovních úrazů).
Mezi nejběžnější metody výpočtu patří:
- metoda přímého počítání;
- výpočetní a analytické;
- příčný;
- normativní;
- parametrické.
Metoda přímého počítání je nejpřesnější metodou výpočtu nákladů a používá se v případech, kdy je možné identifikovat a stanovit výši spotřeby zdrojů pro jakoukoli přírodní jednotku přijatou k měření procesu, jehož náklady je třeba vzít v úvahu jako část nákladů na výrobu a prodej výrobků, prací, služeb.
Kalkulační a analytická metoda se používá k výpočtu nákladů spojených se spotřebou všech druhů zdrojů, především v prvovýrobě, zejména tam, kde výchozí suroviny procházejí řadou speciálních stupňů zpracování k získání hotového produktu.
Podmínky implementace metody:
- dostupnost účtování míry spotřeby materiálu, techniky, paliva, energie, práce a dalších druhů zdrojů na jednotku výroby, práce a služeb;
- zahrnutí části nákladů souvisejících s omezením celkového počtu výrobků v místě jejich výroby do běžných (výrobních) nákladů, a tedy přiřaditelných nákladům na tyto výrobky;
rozdělení všeobecných obchodních nákladů mezi obchodní jednotky a mezi jednotlivé oblasti v rámci těchto jednotek.
Základem distribuce je dílenská cena každého vyrobeného typu produktu. Metoda krok za krokem je zvláštním případem kalkulačně-analytické metody: kalkulace zahrnuje kalkulaci nákladů na každou fázi technologického procesu, po níž následuje sečtení všech nákladů, aby se určila cena hotového výrobku.
Tato metoda se používá v podnicích s vertikální výrobou. Normativní metoda je založena na vytvoření rozumného systému nákladových norem pro spotřebu zdrojů pro všechny typy a stupně výroby v místech jejich vzniku.
Podmínky pro implementaci této metody:
- stanovení přesných norem pro kvantitativní spotřebu zdrojů pro konkrétní podmínky s přihlédnutím k používaným technologiím;
- standardizace všech pracovních operací;
- stanovení stálých cen materiálu a pevných sazeb za mzdy po celé zúčtovací období;
- stanovení přesných sazeb režijních nákladů pro každou divizi podniku a norem všeobecných obchodních nákladů, což předpokládá existenci odhadu (rozpočtu) režijních nákladů a volbu principu pro stanovení standardní sazby režijních nákladů na výrobu jednoho produktu.
Parametrická metoda zahrnuje stanovení korelační závislosti hodnoty nákladů na souboru vlastností podobných produktů. Je nejúčinnější při předpovídání současných nákladů na výrobu nových produktů.
Stanovení skutečných nákladů na zásoby odepsané pro výrobu je povoleno pomocí jedné z následujících metod:
- za průměrnou cenu. Zásoby se oceňují jako podíl celkových nákladů na druh (skupinu) zásob dělený jejich množstvím;
- v ceně prvních pořízených zásob (FIFO). Metoda je založena na tom, že zásoby, které jako první vstupují do výroby, se oceňují pořizovací cenou zásob uváděných na začátku měsíce. Ocenění zásob na skladě na konci měsíce se provádí skutečnou cenou posledních pořízených zásob a náklady na prodej výrobků zohledňují cenu nejstarších pořízení;
- v ceně posledního pořízení zásob (LIFO). Metoda je založena na předpokladu, že zdroje, které vstoupily do výroby jako první, by měly být v době pořízení oceněny náklady na poslední. Ocenění zásob na skladě na konci měsíce se provádí skutečnými náklady na nejstarší akvizice a náklady na prodej výrobků zohledňují náklady na nejnovější akvizice.
- Pojem, druhy daní a prvky zdanění
- Metodické přístupy k hodnocení investičních rizik
- Podnikatelské plánování v investičním designu
- Metody hodnocení ekonomické efektivnosti investičních projektů
- Předmět, cíle a obsah ekonomické analýzy ekonomické činnosti
- Funkce a typy cen
- Seskupování nákladů podle ekonomických prvků a položek kalkulace
- Klasifikace nákladů na výrobu a prodej výrobků
- Finanční zdroje podniku a jejich zdroje
IV. Kalkulace ceny produktu
Kalkulace nákladů na produkt je proces stanovení objemu a struktury měrných provozních nákladů na výrobu a prodej jeho jednotlivých druhů.
Proces výpočtu nákladů na produkt se skládá z následujících hlavních fází:
2. Určení úplnosti kalkulace nákladů na produkt;
3. Vytvoření účetního systému, který zajišťuje kalkulaci nákladů na produkt;
4. Rozdělení nákladů na výrobu a prodej výrobků na přímé a nepřímé;
5. Odpočet přímých nákladů na konkrétní druhy výrobků;
6. Rozdělení nepřímých nákladů na konkrétní typy výrobků;
7. Stanovení celkových výrobních nákladů.
1. Výběr objektů výpočtu.
Předmětem kalkulace jsou výrobky vyrobené podnikem, provedená práce, poskytované služby. Úroveň podrobnosti objektů výpočtu si určuje podnik sám.
2. Stanovení úplnosti kalkulace nákladů na výrobek.
Existují kalkulace částečných nebo úplných výrobních nákladů. Formy částečného výpočtu mohou být:
— výpočet výrobních nákladů výrobků (který charakterizuje stanovení nákladů pouze na jejich výrobu);
— výpočet mezních nákladů produktů (který charakterizuje stanovení pouze variabilních nákladů v kontextu jednotlivých typů produktů za účelem zadání výše mezního zisku u nich).
Úplné náklady na produkt odrážejí všechny druhy nákladů souvisejících s jeho výrobou a prodejem.
3. Vytvoření účetního systému, který zajišťuje kalkulaci nákladů na produkt.
Manažerské nákladové účetnictví, které umožňuje provádět proces kalkulace nákladů na produkty, by mělo být postaveno v kontextu předmětů kalkulace a mělo by být podřízeno specifickému systému pro provádění tohoto procesu. Současně, bez ohledu na objekt a použitý systém kalkulace produktu (těmto systémům jsou podrobně popsány níže), by manažerské účetnictví mělo zahrnovat:
a) systém účtování výrobních nákladů v členění podle jejich jednotlivých položek;
b) systém evidence produkce hotových výrobků v přirozených měrných jednotkách;
c) systém účtování nákladů na prodej hotových výrobků v kontextu jejich jednotlivých položek;
d) systém účtování prodeje hotových výrobků v peněžních a naturálních měrných jednotkách;
f) systém správy dokumentů, který zajišťuje včasnou a správnou reflexi zohledněných ukazatelů.
4. Rozdělení nákladů na výrobu a prodej výrobků na přímé a nepřímé.
Přímé provozní náklady, seskupené v procesu výpočtu nákladů na produkt, zahrnují následující typy:
— suroviny, zásoby, nakupované komponenty a polotovary;
— palivo a energie používané pro technologické účely;
— mzdy pracovníků podílejících se na výrobě příslušných druhů výrobků;
— srážky na sociální potřeby ve stanovených sazbách z výše mezd pracovníků zaměstnaných při výrobě příslušných druhů výrobků;
— náklady spojené s přípravou a vývojem specifických druhů výrobků;
– ostatní přímé výdaje.
Nepřímé náklady v procesu výpočtu nákladů na produkt se obvykle dělí do dvou hlavních skupin:
Složení těchto nákladů bylo diskutováno dříve v části III těchto doporučení.
5. Přiřazování přímých nákladů konkrétním typům výrobků.
Během této fáze musí být celková částka přímých nákladů podniku zcela rozdělena mezi druhy výrobků, které vyrábí.
6. Rozdělení nepřímých nákladů na konkrétní typy výrobků.
Rozdělení nepřímých nákladů na konkrétní druhy výrobků je spojeno se stanovením distribuční základny.
Obvykle se používají následující možnosti rozdělení nepřímých nákladů:
— množství vyrobených (prodaných) produktů;
— výši materiálových nákladů (suroviny, materiál, polotovary) na výrobu (prodej) určitých druhů výrobků;
— výši přímých nákladů na výrobu (prodej) určitých druhů výrobků;
— výši přímých nákladů na výrobu (prodej) určitých druhů výrobků (s výjimkou nákladů na materiál);
– výše mezd pracovníků zaměstnaných ve výrobě příslušných druhů výrobků.
Distribuční sazba nepřímých nákladů je poměr celkové výše těchto nákladů k celkové hodnotě základny pro jejich rozdělení ve sledovaném období.
Postup stanovení nákladů na pekařské výrobky a výsledný hospodářský výsledek při rozdělování nepřímých nákladů podle různých způsobů je uveden v příloze.
Volba základny pro nepřímé náklady do značné míry určuje přesnost kalkulace. Ten či onen způsob alokace nepřímých nákladů může ovlivnit hodnotu výrobních nákladů určitého vykazovaného období, a tedy i výši zdanitelného zisku.
Výběr distribuční základny by měl být stabilní, protože charakterizuje jeden z prvků politiky řízení nákladů podniku.
7. Stanovení celkových výrobních nákladů.
Celkové náklady na jednotku konkrétního typu produktu (prodávaného)
(C) lze určit podle následujícího vzorce:
D – přímé náklady;
Z – distribuované nepřímé náklady;
B je množství vyrobených (prodaných) výrobků tohoto typu.
Konkrétní obsah jednotlivých etap do značné míry závisí na systémech kalkulace produktů používaných v podniku.
Hlavní výpočetní systémy jsou:
— systém pro výpočet celkových výrobních nákladů;
— systém pro výpočet nákladů na produkt na základě mezního zisku.
Systém pro kalkulaci celkových nákladů výroby zahrnuje kalkulaci všech nákladů spojených s výrobou a prodejem jednotky produktu.
Přípravě plánovaných kalkulací předchází vypracování odhadů nepřímých nákladů komplexního charakteru, které jsou rozloženy mezi náklady jednotlivých typů výrobků v souladu s výše uvedenými doporučeními.
Náklady na hlavní a doplňkové suroviny, pomocné materiály, paliva a energie v hlavní výrobě při sestavování plánovaných kalkulací jsou stanoveny na základě údajů o objemu výroby jednotlivých výrobků a vypracovaných výkonových norem stanovených pro plánovaný rok, přičemž zohlednit změny v technologii, technologii a organizaci stanovené ve výrobě plánu. Tyto normy se používají jak při sestavování konsolidovaného odhadu výrobních nákladů, tak při vytváření plánovaných kalkulací.
Na základě sazeb přirozené spotřeby a běžných cen za spotřebovávané suroviny, materiál, pohonné hmoty a související náklady na dopravu a pořízení jsou sazby spotřeby stanoveny v peněžním vyjádření (s přihlédnutím k nákladům na vratný odpad).
Náklady na energie jsou stanoveny na základě sazeb spotřeby různých druhů energie (elektrické, tepelné atd.) pro technologické účely na jednotku výroby a tarifu za 1 kWh elektřiny.
Plánování nákladů na základní mzdy se provádí v závislosti na systému odměňování pracovníků přímo podílejících se na výrobě odpovídajícího typu výrobku. U kusových mezd jsou základem pro plánování nákladů základních mezd plánované normativy nákladů práce (výrobní rychlost) a kusové sazby, u časových mezd – základní mzdové sazby vypočítané na základě seznamu prací, normativy pro jejich údržby a plánovaného objemu výroby příslušných typů výrobků.
Všechna výše uvedená ustanovení týkající se plánovaných výpočtů platí i při přípravě výkaznických výpočtů.
Systém kalkulace nákladů na produkt na základě mezního zisku (rozdílu mezi cenou a variabilní částí nákladů) umožňuje kalkulaci pouze variabilních nákladů spojených s výrobou a prodejem jednotky produktu.
Tato metoda je založena na výpočtu variabilních nákladů a průměrného mezního zisku.
Například náklady pekárny na výrobu a prodej 1 tuny pšeničného bochníku, tisíc rublů:
1. Velkoobchodní cena 4409
2. Variabilní náklady 2336
3. Výše mezního zisku (zisk – hrubý) 2073
Důležitou roli hraje výše mezního zisku, signalizující celkovou míru rentability jak celé produkce, tak jednotlivých produktů. Čím vyšší je tedy rozdíl mezi cenou a výší variabilních (přímých) nákladů, tím vyšší je jeho mezní zisk a tím vyšší je jeho ziskovost.
Výhodou použití tohoto systému pro kalkulaci nákladů na produkt je jeho jednoduchost; minimum vypořádacích transakcí souvisejících s rozdělením nepřímých nákladů; vysoká spolehlivost získaných výsledků, neboť tento systém v podstatě eliminuje chyby v přiřazování nepřímých nákladů jednotlivým typům produktů v procesu jejich distribuce.
Omezení výrobních nákladů pouze na variabilní náklady umožňuje zjednodušit přidělování, plánování, účetnictví, kalkulaci a kontrolu redukovaného počtu nákladových položek a umožňuje cíleně řídit jak variabilní náklady, tak mezní zisk.
