Natalja Grigorievová a její dobrovolní asistenti jsou velmi žádaní v Petropavlovsku-Kamčatském a Jelizovu: jsou vítáni v Domově veteránů, v Centru sociální pomoci rodině a dětem, v internátních školách pro seniory a sirotky a také jsou velmi potřebné v rodinách, kde žijí postižené děti. Natalya a její podobně smýšlející lidé tam přicházejí s chytrými, laskavými asistenčními psy vycvičenými speciální metodou, s nimiž komunikace nejen dává radost, ale také přináší znatelný pozitivní efekt. Tomu se říká canisterapie, rusky – léčba se psy. A lidé, kteří se na Kamčatce spojili pro tak ušlechtilou věc, nazvali svůj tým „Help Paw“.
Pacientští nadšenci, kteří nešetří čas a úsilí při výcviku svých mazlíčků, v nich pěstují různé talenty. V „Help Paw“ jsou všichni psi umělci a tanečníci, předvádějí cirkusové kousky a účastní se sportovních soutěží v různých disciplínách. Psi záchranáři slouží na ministerstvu pro mimořádné situace, pátrají po ztracených lidech a ve volném čase pracují jako canisterapeutičtí asistenti. Pro některé členy skupiny sladký koníček dávno přerostl v něco víc, stal se tím hlavním v životě. Mezi nimi je naše partnerka, vedoucí projektu Helping Paw, Natalya Grigorieva.
Pes mi dělá radost
— Natalyo Anatolyevno, řekněte nám, jak se z milovníka psů stal canisterapeut?
— Vše začalo běžnými činnostmi se psy. Klub Champion funguje v Petropavlovsku už poměrně dlouho. S hrdostí říkám, že je to jediný klub na Kamčatce, který se věnuje nejen chovu psů, ale také (a celkem úspěšně) sportu. Od dob DOSAAF bylo zvykem, že psovodi navštěvovali děti se psy. Náš klub „Champion“ se také rozhodl šířit dobro, světlo, věčnost a několikrát jsme navštívili sirotčinec. Tehdy jsem si poprvé všiml, že někteří psi s radostí snášejí lásku třiceti dětí a těší se z „objetí“, zatímco jiní dávají jasně najevo: „Přestaň, už to nezvládnu. Mami, pojďme se schovat!” A to nezáleží na plemeni – pouze na povaze konkrétního jedince. Proč se tohle děje? Při hledání odpovědi jsem se poprvé setkal s pojmem canisterapie. V první fázi jsem si byla upřímně jistá, že se pejsek „přiložením“ uzdraví – hladili ho, měli radost, bylo jim lépe. Když jsem se do tématu ponořil, ukázalo se, že to nepochybně přináší pozitivní emoce, ale stále to není canisterapie, spíše volnočasová aktivita, dovolená. Přišli, udělali večírek a odešli. To není terapie.
Začal jsem pátrat dál a zjistil jsem, že v Rusku se vědci o canisterapii zajímají. Vyvíjejí vědecké a lékařské díly na základě prvního lékařského ústavu v Petrohradě. Komunitě pro podporu a rozvoj canisterapie se poměrně úspěšně daří zavádět je do praxe. Nyní přijíždějí do Petrohradu studovat psovodi z evropských zemí, Izraele atd. A zpočátku se do toho zapojila Amerika – lékaři si všimli pozitivního vlivu komunikace se psy na své pacienty. V Evropě už to patří ke každodenní sociální práci – jsou specialisté, kteří přijíždějí se psy k handicapovaným lidem a dostávají za to plat. Je důležité, aby pozitivní terapeutický účinek byl založen na pozitivních emocích, proto je canisterapie kontraindikována pro ty, kteří se zpočátku domnívají, že psi jsou zlí.
Pes nekritizuje
— Nyní ovládáte práci canisterapeuta na profesionální úrovni. Jaké povolání bylo „odsunuto stranou“?
— Moje první vzdělání bylo pedagogické, vystudoval jsem Filologickou fakultu. Odešel jsem ze školy: bylo těžké vidět, co rodiče se svými dětmi dělají. Situaci jsem nemohl změnit, stát na okraji a pozorovat mě taky nebylo. Postava vyžaduje akci: dejte mi oporu a já obrátím svět. Vyučil jsem se ekonomem, pak se stal psovodem a nyní získávám vyšší vzdělání v canisterapii. V Rusku je od roku 2018 zaveden povinný profesní standard pro tuto specializaci.
Ale sám v poli není válečník. Práce canisterapeuta je velmi obtížná, protože jednáme s lidmi (a dětmi), kteří mají vážné zdravotní problémy, a navíc s jejich okolím, s jejich rodinami. Bohužel, oba rodiče i my velmi dobře chápeme, že tyto děti se nikdy nevrátí do normálního života. A pokud jim můžeme alespoň s něčím pomoci, naučit je být samostatnější a zároveň jim dát trochu radosti, úspěchu, sebevědomí – to je skvělé, i když to vyžaduje kolosální emocionální návrat. Ať se děje, co se děje, vždy bychom měli mít dobrou náladu. Jsem šťastná a vděčná, že jsou stejně smýšlející lidé, pomocníci, že máme celý tým nadšenců. Byli proškoleni a obdrželi doklady jako dobrovolníci canisterapie 1. nebo 2. úrovně. Všichni asistenční psi jsou také vycvičeni a certifikováni. Mimochodem, v oficiálních dokumentech se jim říká „rehabilitační psi“.
— Jak takový úžasný lék pomáhá při rehabilitaci?
— Všechna cvičení, která jsou předváděna lidem, se provádějí se psy. Pokud je potřeba zapnout knoflíky, zapne je psovi na oblečení. Pokud děláte sendviče, udělejte je pro psa. A my jí uděláme menu a pak jí dáme sendvič s vidličkou. Zalijeme vodou. Připravme se na procházku – nazout boty, čepici, šálu.
Pro postiženého je snadné komunikovat se psy, protože pes nekritizuje ani nehodnotí. Člověk, ať je kdokoli, stále hodnotí. A pes vás přijímá takového, jaký jste. Vždy vás ráda vidí, je vždy připravena komunikovat, sloužit, plnit vaše přání. Pes je geneticky stvořen k tomu, aby žil s člověkem a byl jeho pomocníkem. Proto bude náročný proces učení jednodušší a zábavnější.
I naši nejtěžší pacienti reagují na psa a víte jak? Chytnou ji za ocas. Protože vrtění ocasem je psí úsměv. A jsme rádi – to je moc dobře: pes je vnímán jako živá bytost, to znamená, že je s čím pracovat.
Pes je čím dál chytřejší
— Jaké jsou požadavky na asistenční psy?
— Pro volnočasové aktivity (dovolená s triky a mazlením) a pro canisterapii absolvuje pes dvě různé zkoušky. Základem je samozřejmě naprostá bezpečnost – ať se psovi dělá cokoli, neměl by dovolit jediný prudký pohyb, neměl by štěkat ani kňučet. I když na ni někdo šlápne, měla by pohnout tlapkou a nehybně sedět, zůstat v dobré náladě, ve stavu relaxace a klidu.
Víte, naučit psa triky je nejjednodušší způsob. Nejtěžší je vydržet tři hodiny nepřetržité práce. Pes pak prospí celý další den. Velkoryse dává i své emoce.
— Jaký zájem mají o takovou práci samotná zvířata?
— Někteří psi jsou připraveni pracovat „pro mámu“, aby potěšili majitele a dostali pochvalu. Jiní to dělají upřímně rádi – opravdu je baví děti a být s nimi.
Psi také „profesionálně rostou“, pokud s nimi pracujete. Postupem času začnou klienta „číst“, přesně určit, co potřebuje, a nabídnout mu to. Nejednou nebo dvakrát jsem viděl, jak naši asistenti při práci najednou jednoduše lehli člověku k nohám a odmítli pokračovat, protože pochopili, že ten člověk je už unavený. Nebo naopak nabízeli hry. Při volnočasových aktivitách v ústavech si pes často vybírá, komu vleze do náruče a je to vždy člověk, který nejvíce potřebuje objetí a doteky hladké chlupaté srsti.
Naši psi tráví tolik času s lidmi a slouží jim tak věrně, že se rozvíjí jejich inteligence a téměř se polidšťují.
Pes vyhrává
— Vaše aktivity již prokázaly, že je lidé potřebují. Je vláda připravena vás podpořit?
– Ano. K naší velké radosti administrativa Petropavlovska přidělila „Help Paw“ dvoupokojový byt. Získali jsme prezidentský grant, který nám pomůže jej zrekonstruovat a připravit na přijímání dětí – velké poděkování patří Olesyi Fedortsevové, která se ujala psaní grantu. Kolaudaci tedy brzy oslavíme.
Další dobrou zprávou je, že město nám přislíbilo postavit stadion.
– Jak dlouho očekávané rozhodnutí! Teď už nemáš kde sportovat, že?
— V Petropavlovsku – č.p. Na tréninky a závody musíme jezdit do Jelizova, na stadion Stroitel. Toto je jediné místo, kde je povolen vstup se psy. Ale pracujeme nejen s dospělými, ale také s dětmi a teenagery. Cvičím je zdarma a jsem neskutečně ráda, že jsou děti zapálené, snaží se a předvádějí výsledky. Kamčatci o tom bohužel málo vědí, ale naši sportovci jezdí na soutěže na pevninu a vyhrávají je. Existuje řada disciplín, ve kterých jsme již řadu let získávali ceny: frisbee, freestyle (tanec se psem), pitch and go (vykonávání povelu „aport“ s různými předměty v rychlosti), agility (překonání dráhy s překážkami je poslušnost (obedience) jedním z nejtěžších druhů výcviku. A to vše děláme tady na Kamčatce. Proto je vhodně umístěný stadion, kam se naši mladší sportovci snadno dostanou, velmi potřebný a všichni se na něj těšíme.
Existuje ještě jeden drahocenný sen, který se již zformoval v projektu: vytvoření centra pro adaptivní sáňkování. Aby to fungovalo, potřebujete vycvičené psy, materiálně-technickou základnu a člověka, který chce trénovat děti. Téměř vše je připraveno a letos doufám, že tento projekt spustím.
Pes – miluje bez podmínek
— No, rok 2018 otevírá nové obzory klubu Champion a canisterapeutické skupině „Tlapka pomoci“ – upřímně si přejeme, aby se všechny vaše plány splnily. Možná není náhoda, že podle východního kalendáře je to rok Psa. Ta mimochodem přijde velmi brzy, 16. února. Jako velký znalec těchto zvířat mi řekněte: co nás čeká od nového roku?
— Psi jsou přirozeně čestní a loajální. V poslední době jsme o to často ochuzeni ve vztazích, v práci i v soukromém životě. Přeji si proto, aby Rok Psa přinesl nám všem přesně toto – poctivost, oddanost a opravdovou lásku.
A pokud přejdeme od astrologie k pozemským záležitostem, pak tím, že začne více komunikovat se svými mazlíčky, může každý majitel psa přidat do svého života radost a dokonce se stát šťastnějším. Protože pes měl původně žít s člověkem. Po tisíce let se praktikovalo schéma „Sloužím ti, člověče, mohu žít naplno jen v kontaktu s tebou“. Naši mazlíčci, kteří leží na pohovce a nemají žádnou praktickou funkci, žijí podle stejného principu. Jsou připraveni a ochotni vám sloužit a udělají cokoliv, aby se ujistili, že vyzařujete pozitivní emoce.
Rozhovor s Emmou KINAS, RAI “KAMCHATKA-INFORM”
Foto z archivu Natalie GRIGORIEVA
