Puškinovy řádky jsou nám známé už od dětství. A obraz učené kočky se stal nejen součástí pohádky, ale i strážcem neznámých znalostí a moudrosti. Alespoň mně to tak jako dítěti připadalo. Zdálo se také, že kočka je nedílnou součástí ruské pohádkové a folklórní tradice.
Když se v Rusku objevily kočky
Na Rusi jsou kočky známé již od 7. století. Ve starověkých legendách se objevuje kočičí bayun, který nepřátelům vysílal zdravý spánek. Kocour-bayun putoval podél sloupu u mlýna: jde nahoru a vypráví pohádky, dole zpívá písně. Právě tato postava je přítomna ve slavné básni. V Rusku byla kočka vždy prorockým zvířetem, které přináší štěstí. Staří věřící tvrdí, že „první setkání na onom světě bude s kočkou: pokud s nimi člověk zacházel krutě, kočka ho bude mučit a škrábat“. V ruských pohádkách byla kočka Kotofeich vždy nejrozumnější a nejrozumnější.
Zpočátku byly kočky na Rusi velmi vzácné a byly chovány pouze v bohatých domech jako exotické zvíře. Ve 3. století se již stal docela slavným, ale obyčejní lidé si ho stále nemohli dovolit. Duchovní byli první, kteří ocenili lovecké schopnosti koček a umístili je pod svou ochranu. Myši totiž zasahovaly nejen do jejich obilných zásob, ale i do vosku. Zákonná kniha „Metropolitní spravedlnost“ (XNUMX. století) stanovila trest za zabitou nebo ukradenou kočku – XNUMX hřivny (tehdy se dávala pouze jedna za koně). V Suzdalu, Vladimiru a dalších ruských městech stále můžete vidět díry v chrámových branách vyrobených speciálně pro kočky. Od té doby v Rusku byla kočka považována za „posvátně čisté“ zvíře. Kočka by na rozdíl od psa mohla dostat lidská jména, a proto Vaska, Timoshi, Marusya, Katya atd. stále žijí mezi námi. Zde je kompletní sada včetně lidových, královských a významných křesťanských jmen.
Teprve v 16. století získali právo mít kočku i méně významní lidé. Během následujících dvou století se kočky staly stálými obyvateli ruských vesnic, jak lze soudit podle přísloví té doby: „Bez kočky není domov, bez psa není dvůr“, „Pes musí mít boudu , kočka musí mít sporák.“ Postupně se kočka stává symbolem domácí pohody a pohody. Odnepaměti byla jako první přivezena do nového domova kočka.
Mezi svými mnoha inovacemi Petr I. nezapomněl ani na kočky. V jednom z dekretů nařídil „mít kočky ve stodolách, chránit je a zastrašovat myši a krysy“. Jeho dcera, císařovna Alžběta, nařídila kazaňskému guvernérovi, aby „našel“ 30 nejlepších koček pro její palác a dodal je do Petrohradu s osobou, která by „za nimi mohla chodit a krmit je“. Dodnes chrání Ermitáž před hlodavci stálá „kníratá“ obsluha.
Kočka v pravoslavném kostele
Kočky jsou jedinými zvířaty povolenými v pravoslavných kostelech. Když to vysvětlují, odkazují na Bibli, kde se ve Starém zákoně píše o „čistých“ a „nečistých“ zvířatech a někdy je vyprávěno následující podobenství.
Kdysi dávno v chrámu žil o. Dositheus. V krutých dobách, kdy víra byla nejtěžším zločinem proti sovětské moci, sloužil v místech ne tak vzdálených od Aljašky. Když mu skončil termín (byla zima), byl vypuštěn do lesa, do tajgy, aby mohl v klidu odejít. Tak šel. Byla zima, zima, nedalo se přejít, padla noc a pak se ztratil v lese. Cítil jsem, že začínám mrznout. S pokorou rozhodl Fr. Dositheus spadl do díry pod kořeny stromů a modlil se k Matce Boží, aby ho nenechala upadnout do záhuby. Než stačil dokončit svou modlitbu, přiběhly k němu odevšad kočky všeho druhu, chromé, s bočníma očima i s jedním uchem. Obklopili ho sebou a přikryli živou vlněnou dekou. Tak jsme přenocovali a ráno kočky vzaly Fr. Dositheus byl veden lesem do vesnice.
Ctihodný Nektarius z Optiny a kočka
A tady je jeden příběh o starším Nectariovi z Optiny a jeho kočce
Jeden z posledních velkých stařešinů předrevoluční Optiny Pustyn Nektary do vysokého věku nezapomněl na dětství a vyprávěl poučné příběhy z těch vzdálených dob.
Jednoho dne jeho matka seděla a něco šila. A on, tehdy ještě zvaný Kolja, si hrál na podlaze u jejích nohou s kotětem. Velké zelené oči kotěte zářily v šeru. Kolja si toho s překvapením všiml, velmi ho to zasáhlo. Jednou, když kotě pokojně sedělo vedle něj, popadl Kolja jednu jehlu z matčina polštářku a chtěl kotěti propíchnout oko, aby viděl, co tam září. Ale jeho matka si toho všimla a rychle ho popadla za ruku: „Ach, ty! – vykřikla. “Takhle vyloupneš kotěti oko a ty sám pak zůstaneš bez oka.” Bůh tě chraň!
Uplynulo mnoho let. Nikolaj se rozhodl stát mnichem a byl přijat do Optiny Pustyn. Po několika letech, když už byl hieromonkem, který se po tonzurě jmenoval Nektarios, se jednoho dne přiblížil ke studni. A tam další mnich získával vodu pro sebe. Nad studnou byla zavěšena naběračka s dlouhou špičatou rukojetí. A ten mnich, když nabíral vodu, téměř omylem vypíchl otci Nektarymu oko právě tím perem. Ještě vteřinu – a starému muži by zůstalo jedno oko.
- Kdybych tehdy kotěti vydloubl oko,“ řekl, „teď bych byl bez oka. Zřejmě se to muselo stát, aby se připomnělo mé nehodnosti, jak je vše v životě od kolébky až po hrob udržováno pod nejpřísnější kontrolou Boha.
Chlupatá šedá kočka chodila tichými kroky z místnosti do místnosti ve starších celách. Vyjde starší Nektarios a kočka ho bude následovat. Přichází a je tady. Když mu kněz něco řekne, kočka to jako rozumná udělá: půjde a sedne si tam, kam se mu řekne, půjde do přijímací místnosti nebo na verandu. Častěji sedí u teplé stěny kamen a dřímá. Nebo se skloněním hlavy naslouchá modlitbám staršího.
Kočka je domácí zvíře, obdařené dvojí symbolikou a různými démonickými funkcemi v lidové víře a často spárované se psem.
Kočka je hodnocena nejednoznačně: jako čisté zvíře i jako nečisté. Říkají: „Kočičí srst je špinavá, ale její čenich je čistý; Čumák psa je špinavý, ale jeho srst je čistá“; “Psa můžete líbat na obličej, ne na srst; kočku naopak.” Podle bulharské víry se kočka raduje ze smrti svého majitele a pes pláče; Kočka přidává majiteli k trápení v pekle rozdmýcháváním plamenů pod jeho kotlem a pes nosí vodu a přilévá do ohně. Pověry vysvětlují původ Kočky jak z ďábla, tak z rukavice Matky Boží. V legendě o potopě Kočka zachrání Noemovu archu tím, že zastrčí ocas do díry, kterou ohlodala myš vytvořená ďáblem.
Je zakázáno zabít Kočku, jinak nebude v ničem štěstí. Předpokládá se, že když se člověk vyspí s kočkou, jeho mysl se zatemní. Je nebezpečné nosit kočku s koňmi, protože to koně vysychá. Kočky do kostela nesmí. Kočkám a psům by nemělo být dovoleno jíst jídlo posvěcené v kostele. Poláci jim však někdy o Velikonocích dávali speciálně požehnaný chléb s máslem. Tento zvyk se vysvětluje lidovou představou, že lidé mají chléb díky kočce a pejskovi: podle rozšířené legendy o uchu dnes lidé pro svůj neuctivý vztah k chlebu používají chléb, který Bůh nechal jen podíl koček a psů. Je špatným znamením, když kočka (jakákoli kočka, nejen černá) přechází silnici nebo vás na cestě potká. Pro myslivce a rybáře setkání s Kocourem slibovalo neúspěch v rybaření. V tomto ohledu se snažili Kočku při lovu nezmiňovat nebo ji nazvat jinak (například kastrol).
V masce černé kočky jsou často zastoupeni zlí duchové. Zároveň se věří, že Kočka dokáže vidět pro lidi neviditelné zlé duchy. Ďábel se může objevit v podobě kočky. V kočičí podobě představují duše zemřelých, zejména těch, kteří po smrti odčinili své hříchy nebo nezemřeli přirozenou smrtí. Smrt je malým dětem ukázána v podobě kočky. Černá kočka byla také považována za ztělesnění nemocí: cholery a „krávové smrti“.
Rusové věří, že černé kočky a psi chrání dům před bleskem, ale také považují za nebezpečné mít je v domě během bouřky. To se vysvětluje vírou, že během bouřky se Bůh snaží udeřit ďábla bleskem a ďábel se před Bohem skrývá a mění se v kočku, psa nebo jiné zvíře. Ukrajinci mají známou historku o tom, jak lesník při bouřce spatřil černou kočku, která nebyla zasažena hromem, a zastřelil ji požehnaným plechovým knoflíkem. Po tomto se mu ve snu zjevil sv. George řekl, že zabil Satana, který světce škádlil sedm let.
Kočka má rysy domácího patrona. Jeho přítomnost v domě má pozitivní vliv na ekonomiku a hospodářská zvířata.
Věří, že ukradená kočka přináší do domu štěstí. A v nešťastném domě nejsou žádné kočky. Při stěhování do nového domu do něj majitelé často nejprve pustí Kočku a až poté se sami nastěhují. Majitel za ní vejde a jde do rohu, který by si měl hnědák vybrat sám. Když je kočka přivezena do nového domova, je umístěna na kamna vedle komína, tzn. kde podle lidového přesvědčení žije hnědák. Často se objevují příběhy o hnědákovi, který se promění v Kočku.
Kočka se používá v lidové magii a léčitelství. Věří například, že černá kočka má zázračnou kost. Pokud je získán, může člověka učinit neviditelným nebo mu dát schopnost vědět všechno. Kdo si o půlnoci na křižovatce propíchne prst takovou kostí a podepíše se krví, dostane do svých služeb čerta-brownieho, který přinese ukradené peníze, obilí, mléko od cizích krav atd. dům. (Viz Obohacování ducha). V některých ruských provinciích, aby se zabránilo začátku úhynu hospodářských zvířat, bylo považováno za nutné pohřbít mrtvý dobytek ve chlévě spolu s živou kočkou. Aby se ochránili před cholerou, nakreslili kolem vesnice malým pluhem brázdu, do které zapřáhli kočku, psa a kohouta, všechny černé. Oteklé vemeno krávy se léčilo škrábáním drápy kočky domácí. Dítě trpící konzumací bylo vykoupáno v písmu spolu s černou kočkou, aby nemoc přešla na Kočku. Na rýmu byste měli čichat kouř spáleného kočičího ocasu. Bílá kočičí srst se používala jako lék na popáleniny.
Podle všeobecného mínění může mít kočka příznivý vliv na spánek. Proto se obraz kočky, jako je zajíc, často vyskytuje v ukolébavkách. Před prvním umístěním miminka do kolébky se tam umístí kočka, aby miminko klidně spalo. Myšlenka vztahu mezi kočkou a zajícem je zaznamenána mezi Srby, kteří věří, že zajíc pochází z kočky.
V lidové kultuře je kočka symbolickou obdobou medvěda a pes je vlk. Ve východoslovanských pohádkách, v ruských a lužických pohádkách ho zlý duch, vystrašený medvědem (čert, kikimora, vodník atd.), nazývá „kočka“. Ruští rolníci mají známý způsob, jak přivolat lesního ducha pomocí kočky – „hřiba“, který má medvědí vzhled.
