Vědci z Maďarska a Mexika zjistili, že zraková kůra psího mozku nedokáže rozlišit zadní část jeho hlavy od obličeje lidí ani jiných psů. Za tímto účelem provedli studii fMRI zahrnující 20 psů a 30 lidských dobrovolníků: ačkoli zraková kůra psího mozku dokázala rozpoznat jiné psy a odlišit je od lidí, aktivita specifická pro rozpoznávání obličeje byla pozorována pouze v lidské zrakové kůře. Článek publikovaný v Journal of Neuroscience.
Mnoho druhů domácích zvířat je schopno rozpoznat lidi – to bylo zřejmě usnadněno dlouhým procesem domestikace a soužití. Zajímavé je, že některá zvířata, stejně jako lidé, k tomu využívají svůj zrak: např. ovce dokážou rozeznat jednotlivé lidi, prasata dokážou rozeznat obličej od zátylku, ale kozy preferují veselý obličej před smutným lidským obličejem (koně dokáže také rozpoznat a zapamatovat si lidské emoce).
Zároveň je jasné, že rozpoznávání lidské tváře a tváří příbuzných u zvířat se musí lišit, a to i na úrovni mozkových funkcí. Vědci vedení Attilou Andicsem z univerzity v Budapešti a jeho kolegy se to rozhodli studovat na příkladu domácích psů. Společně s mexickými kolegy provedli dva samostatné experimenty fMRI: jeden s 20 psy žijícími s lidmi a jeden s 30 zdravými lidmi. Všichni psi se již dříve účastnili podobných studií a byli vycvičeni tak, aby ve skeneru seděli v klidu – bez použití sedativ nebo omezovacích pásů.
Úkol pro lidi a psy byl stejný: během skenování se účastníci museli podívat na videa zobrazující tváře a záda hlav neznámých lidí a psů. Výsledná aktivita v okcipitálních lalocích (kde se nachází zraková kůra) byla poté porovnána voxel po voxelu mezi sebou v závislosti na stavu: například mozková aktivita u lidí při pohledu na zadní část hlavy byla porovnána s aktivitou získanou při prohlížení obličeje a stejná aktivita byla poté porovnána u psů.
Na rozdíl od lidského mozku, který dokázal rozlišit obličej od zadní části hlavy, a psa od člověka, mozek psů dokázal rozlišit pouze jeden druh od druhého. Při sledování jedinců stejného druhu byla aktivita ve středním suprasylvickém gyru v jejich zrakové kůře významně vyšší než při sledování lidí (p < 0,005). Psi také na rozdíl od lidí nedokázali rozlišit zadní část hlavy od obličeje – jejich aktivita v reakci na předvedení obou částí hlavy se nelišila.
Autoři došli k závěru, že zraková kůra psů dokáže rozpoznat konspecifické jedince a odlišit je od příslušníků jiného druhu – a tímto způsobem je podobná jako u lidí. Zároveň v jejich mozku neexistovala žádná speciální sekce, která by byla zodpovědná za rozpoznávání tváří – lidských i psích – navzdory skutečnosti, že to bylo ukázáno dříve: na rozdíl od lidského mozku jsou části zrakové kůry psího mozku není nakonfigurován pro specifické rozpoznávání obličejů a zřejmě i jiných částí hlavy.
Andic a jeho kolegové z univerzity v Budapešti se již velmi dlouho zabývají studiem mozku psů. Například letos v létě zjistili, že hierarchie zpracování řeči psů je podobná jako u lidí.
Elizaveta Ivtushok
Našli jste překlep? Vyberte fragment a stiskněte Ctrl + Enter.
Rostoucí populace amerických vlků předpovídaly psí choroby a konflikty s farmáři
Vědci se také obávají ztráty zájmu veřejnosti o ochranu vlků.
Počty vlků ve Spojených státech rostou díky úsilí o ochranu přírody, ale čekají nás nové výzvy. V článku pro časopis BioScience zoologové poznamenávají, že jak tito predátoři obnovují své přirozené prostředí, budou se stále více usazovat v blízkosti lidí. Zde jim hrozí, že se nakazí nemocemi psů nebo se zapletou do konfliktu s farmáři kvůli útokům na hospodářská zvířata. Vědci přitom zatím nedokážou přesně předvídat rozšíření vlků, zájem veřejnosti na jejich ochraně není zaručen a o regulaci počtů těchto predátorů se stále častěji rozhoduje bez spoléhání se na vědecká data. Vlci obecní (Canis lupus) byli v polovině minulého století ve Spojených státech téměř úplně vyhubeni. Asi před padesáti lety žilo ve všech amerických státech kromě Aljašky přibližně 750 zástupců tohoto druhu v severní Minnesotě a na Isle Royale v Michiganu. V posledních desetiletích se však americký postoj k vlkům změnil. Nyní jsou tito predátoři považováni za nezbytnou součást ekosystémů, jsou chráněni a pomáhá jim se vracet do míst, kde kdysi žili a odkud lidskou vinou zmizeli. V důsledku toho se počet vlků v kontinentálních státech výrazně zvýšil a před několika lety přesáhl 6000 XNUMX jedinců. Nárůst populací vlků ve Spojených státech jim však slibuje nové potíže. Například podle odborníků, jak se areál obnoví, tito predátoři se začnou usazovat na pozemcích obsazených lidmi, což je plné konfliktů mezi těmito dvěma druhy. V důsledku toho budou přibývat výzvy ke snížení počtu vlků nebo k jejich úplnému vymýcení. Něco podobného se nyní děje v Německu, kde voliči po útocích vlků na hospodářská zvířata stále častěji volí pravicovou stranu Alternativa pro Německo, v jejímž programu je střílení těchto predátorů. Zoolog David E Ausband z University of Idaho a jeho kolega David Mech z University of Minnesota se podívali na hlavní výzvy, kterým mohou vlci a jejich ochránci čelit ve Spojených státech v následujících letech. Dělili se na vědecké a společenské. Do první kategorie výzkumníci zařadili tři problémy. Prvním je nedostatečná přesnost modelů předpovídajících rozšíření rozsahu vlků. Občas se totiž tito dravci vyhýbají místům, která by jim podle zoologů měla vyhovovat. Navíc zůstává nejasné, jak přírodní a lidmi vytvořené bariéry ovlivní jejich osídlení. Zatím tedy není možné přesně předpovědět, jak se areál vlků v krátkodobém horizontu změní, což omezí rozvoj ochranných opatření. Druhý problém Osband a Meck nazývají křížení vlků se psy domácími (Canis familiaris). Zvláště často se bude vyskytovat v místech, kde se tito predátoři usazují vedle lidí. Největší hrozbou přílivu psích genů jsou přitom malé a geneticky chudé populace vlků. Kromě toho se vlci mohou od psů nakazit nebezpečnými infekcemi, které mohou snížit jejich počet a snížit genetickou rozmanitost. Konečně třetím problémem jsou útoky vlků na hospodářská zvířata. Aby zemědělci souhlasili se soužitím s těmito predátory, musí být vypracována opatření ke snížení frekvence takových útoků. Je třeba myslet i na odškodnění majitelů hospodářských zvířat, která uhynula vinou vlků. Užitečným nástrojem pro zastánce vlků by byla mapa oblastí, kde jsou útoky na domácí zvířata nejpravděpodobnější. S obnovou počtu vlků jsou spojeny také tři hlavní veřejné problémy. Prvním z nich je hledání vyváženého přístupu k řízení jejich populací. Vlády některých států občas loví vlky, aby uspokojily lidi, kteří mají obavy z dopadu predátorů na hospodářská zvířata a volně žijící kopytníky. Podle Osbanda a Mecka může jediná vlčí populace každý rok odolat zastřelení nebo uvěznění přibližně třetiny své vlčí populace, pokud současně nebude čelit nedostatku kořisti nebo propuknutí nemocí. K managementu malých a izolovaných populací by se však mělo přistupovat s větší opatrností. Autoři však uznávají, že diskuse o střílení vlků jsou z velké části založeny na ideologických principech. Mnoho odpůrců těchto predátorů se nespokojí s mírnými kvótami na jejich odstřel. Dnes je veřejnost v mnoha státech na straně vlků. Například obyvatelé Colorada před třemi lety hlasovali pro jejich opětovné zavedení do západní části státu. Osband a Meck však varují, že s rostoucím počtem vlků může klesat zájem o ochranu vlků a tolerance k nim. Navíc je možné, že rychlý nárůst některých populací těchto predátorů dokonce obrátí veřejnost proti nim. Toto je druhý ze sociálních problémů, které autoři identifikovali. Třetí je způsoben tím, že vědci v posledních letech ztratili rozhodující hlas v řízení populací vlků ve Spojených státech. Například ve Wisconsinu před několika lety soud požadoval zahájení lovu na tyto predátory a v Idahu a Montaně přijaly příslušná rozhodnutí místní zákonodárné orgány. V takových podmínkách je zajištění dlouhodobého blahobytu druhu obtížné, proto Osband a Meck doporučují navázat dialog mezi příznivci a odpůrci vlků a vyhýbat se situacím, kdy se o osudu těchto predátorů rozhoduje bez zohlednění vědeckých poznatků. údaje prostřednictvím právních předpisů, soudů nebo v důsledku hlasování. Dříve jsme mluvili o tom, jak jeden holandský vlk začal pravidelně navštěvovat návštěvníky národního parku De Hoge Veluwe.
