Někdy jsme naštvaní, protože od koně nevidíme stejný návrat, jaký se nám dostává v přátelských vztazích s lidmi nebo třeba jiným blízkým lidským společníkem – psem. Dáváme do vztahu duši a koně upřímně milujeme, ale při první příležitosti dává přednost jídlu, společnosti svých příbuzných nebo se prostě jen stará o své věci. Je extrémně vzácné vidět obrázek, kdy kůň vyhazuje stádo na pastvu a radostně se řítí k člověku, vzrušeně kolem něj běhá a zve ho k povídání, hře a tak dále. Toto chování ale u psů vidíme často. Co je špatného na koních?
Vztah mezi koňmi a lidmi je podle mě velmi odlišný od vztahu řekněme člověka a psů nebo lidí mezi sebou. Níže vysvětlím proč.
Potřeba komunikace
Člověk, kůň a pes jsou sociální tvorové. To znamená, že všechny tyto druhy mají potřebu komunikovat. S tím se rodíme. Není potřeba to v nás pěstovat. Ve skutečnosti nás to samo tlačí ke komunikaci a vytváření vztahů s ostatními. Existují však určité rozdíly ve směru sociální potřeby.
Člověk díky svým duševním vlastnostem může tuto potřebu uspokojit komunikací nejen s vlastním druhem. Všechny své pocity snadno přeneseme například na zvířata. Cítíme k nim něhu a lásku, vnímáme je jako přátele, zlobíme se na ně, urážíme se, považujeme je za členy rodiny a podobně. Předpokládá se (a pozorování to potvrzují), že psi mohou také úspěšně komunikovat s jinými druhy a vytvářet si s nimi vztahy, podobně jako vztahy s příbuznými. Vnímají člověka a jeho rodinu jako členy své smečky a projevují chování k člověku, které oslovují i své příbuzné. Ale u koní k takovým přesunům obvykle nedochází. To znamená, že jejich sociální potřeba je obvykle úzce zaměřena pouze na jejich příbuzné. Ale zpočátku nevnímají člověka jako „jedného ze svých“.
Při setkání s kolegou koně projevují koně zvláštní chování, které nikdy nevykazují při setkání s člověkem.
Všímejte si například toho, jak se koně seznamují s příslušníky vlastního druhu a jak se chovají při setkání s cizím člověkem. V obou případech projeví zcela odlišné chování. V případě neznámého příbuzného se mu kůň hned bude věnovat a jde se seznámit. Normálně socializovaný kůň bude určitě očichávat tělo kolegy koně pečlivě v určitém pořadí – od nosu po třísla. V tomto případě budou oba koně vykazovat sadu chování charakteristických pro seznamovací rituál.
Koně obvykle takové jednání vůči cizímu člověku neprojevují. Zpočátku bude kůň, který nezná lidi, při pohledu na člověka ostražitý, stejně jako při pohledu na jakýkoli neznámý a potenciálně nebezpečný předmět. Kůň se k osobě přiblíží a prohlédne ji, pouze pokud v ní na dálku nevyvolal strach. Kůň prohlédne člověka, stejně jako jakýkoli neznámý předmět. Nepředvádí specifické chování, ke kterému dochází během rituálu představování koně! To je jasný důkaz toho, že koně nás zpočátku nepovažují za členy stáda, se kterými se mohou chovat „jako kůň“ a vytvořit si nějaký sociální vztah.
“Většinou koně, kteří nejsou obeznámeni s lidmi, reagují na lidi stejně, jako by reagovali na jakéhokoli predátora.” Tím, že se stahují, projevují chování, které jim pomáhá uniknout tlaku: fyzickému a/nebo psychickému.“ Daniel Mills a Sue McDonnell, Domácí kůň
Neměli bychom proto očekávat, že vztah s koněm vznikne okamžitě sám od sebe, prostě proto, že koně milujeme a chováme se k němu dobře. Zpočátku jsme pro koně v prostředí jen neznámým objektem! A ještě jí musíme vysvětlovat a dokazovat, že s tímto předmětem můžete komunikovat a být s ním přátelé.
Různá evoluce
Takový kolosální rozdíl ve vztahu pes-člověk a kůň-člověk je podle mě dán vývojem vztahů.
Vztah člověka a psa byl od samého počátku založen na oboustranně výhodném partnerství. Jedna z teorií domestikace psů, která se mi osobně jeví jako nejvěrohodnější, tvrdí, že domácí psi nepocházejí z domestikovaného vlka nebo jiného divokého psovitého zvířete.
Pravděpodobně předci psů zpočátku dobrovolně začali žít v blízkosti lidí: přitahoval je plýtvání potravinami.
Předkem domácích psů byla zvláštní „vrstva“ divokých psů, která si v určitém okamžiku sama vybrala a dala přednost životu v blízkosti lidí. Člověk po sobě zanechal potravinový odpad, který tato zvířata začala jíst. To znamená, že divoký předek psů dobrovolně obsadil určitou niku – blízko člověka.
Zpočátku možná lidé jen těžili z toho, že zvířata, která byla vždy někde poblíž, mohla spustit poplach, pokud se nepřátelé přiblížili. Psi měli prospěch ze snadno dostupné potravy. Psi z této interakce neutrpěli žádnou újmu na zdraví ani na životě.
Následně to byli potomci těchto „mrchožroutů“, kteří byli ochočení a stali se domácími psy. Ale zpočátku se touha po blízkosti lidí a kontaktu s nimi u těchto zvířat vyvinula sama, evolučně! Proto si k nám psi tak snadno vytvoří pouto a snadno nás začnou vnímat jako členy své společnosti.
Předci koní, stejně jako ostatní velcí kopytníci, byli prostě sežráni primitivním člověkem. V tomto případě neexistoval žádný základ pro oboustranně výhodné partnerství.
Vztah mezi člověkem a koněm se ale vyvíjel jinak. Zpočátku byli koně pouze zdrojem potravy pro lidi. Byli hnáni, chyceni, zabiti a sežráni. Neexistovala žádná zvláštní vrstva koní, která by se dobrovolně usadila vedle člověka za oboustranně výhodných podmínek, aniž by to ohrozilo jejich blaho a život. V souladu s tím si koně nevyvinuli žádnou touhu kontaktovat lidi. Vidíme to odraz v chování moderních koní.
Pokud tedy chcete, aby vás váš kůň vnímal jako kamaráda, se kterým je příjemné komunikovat a obchodovat, potřebujete aktivní jednání z vaší strany. Vztahy se samy od sebe neobjeví. Budete muset vynaložit určité úsilí a vybudovat komunikaci určitým způsobem. Metoda EquiFlow to podrobně učí.
Společné zájmy
V průběhu historie se vývoj vztahů člověk-ps a člověk-kůň opět ubírá odlišnými cestami.
Téměř všechny druhy využití psů lidmi jsou založeny na loveckém instinktu tohoto dravce: práce na pachu, strážní služba, pastevecká práce, ochrana lidského majetku a tak dále. A tento instinkt není něco vycvičeného nebo uměle vychovaného. To je jedna z důležitých potřeb psa. Pes má v podstatě potřebu provádět všechna tato chování a člověk mu jednoduše dává příležitost toto chování realizovat a získává z toho pro sebe výhody. Vzniká opravdové partnerství, ve kterém každý sleduje své osobní vnitřní zájmy a dostává z toho uspokojení.
Při komunikaci s člověkem si pes uvědomuje své vnitřní potřeby. Kůň nemá žádnou vnitřní potřebu dělat to, co mu člověk tradičně nabízí.
S koněm je zase všechno jinak. Člověk využívá koně k uspokojování svých potřeb, které se tradičně scvrkají na ježdění či zapřahání a získávání potravy. Ale v procesu této práce si kůň neuvědomuje žádnou ze svých vnitřních potřeb, jako pes. Kůň nemá přirozenou potřebu pohybovat se v kočáře, vozit jezdce a ještě méně někomu sloužit jako potrava. Abychom pochopili, zda má zvíře nějaké potřeby, stačí se podívat na jeho chování ve volné přírodě, bez lidského vlivu. Psi, i bez člověka v životě, dokonale projeví všechno chování, které pro něj dělají: stopování, hlídání území, lov, něco chránit. Koně ve volné přírodě nikdy nebudou hledat příležitost někoho unést nebo někam zapřáhnout.
Říkáme, že se chceme s koněm spřátelit, ale trénují se koňští přátelé navzájem a vystavují se tlakům, které někdy na koně lidé působí?
„Doprovodní koně tráví většinu času v těsné blízkosti sebe, vždy odpočívají blízko sebe, často se pohybují společně, vyměňují si sebevědomé hmatové signály a pečují. Mladí koně mají tendenci si hrát mezi sebou.” Daniel Mills a Sue McDonnell, The Domestic Horse
Jen málokdo tráví čas kolem koně tímto způsobem. Často vidíme něco úplně jiného.
Člověk často povzbuzuje koně, aby dělal věci, které jsou zcela v rozporu s přirozenými potřebami koně:
– koně vedeme sami nebo s neznámým společníkem pryč od jeho stáda,
– nutí vás pracovat vedle dominantního jedince (zejména pokud projevuje své podráždění)
– požadujeme, aby kůň zaujal místo ve skupině pohybujících se koní, které je vhodné pro nás a ne pro něj (např. by nejraději šel v ocase, ale dáme ho do vedení)
Je pro koně procházka neznámými místy bez doprovodu zábavná nebo stresující?
– jezdíme na koni bez jejích obvyklých společníků na neznámá místa po neznámých trasách,
— doporučujeme překonávat překážky (v přírodě se je kůň bude snažit obejít)
– nutíme vás reprodukovat chování charakteristické pro určité situace, vytržené z kontextu (průchody, piaffa, zvedání zadních nohou – prvky charakteristické pro sociální interakci: seznamovací rituály, sexuální chování nebo hry. A kůň je normálně neprojevuje, když je sám ).
To znamená, že taková interakce přináší pouze jednostranný užitek, kůň o to nemá zájem. Navíc v některých případech utrpí i újmu: poškození zdraví a psychickou zátěž. To vše tím spíše nepřispívá k utváření harmonických vztahů a rozvoji přátelství.
Lze namítnout, že člověk samozřejmě poskytuje koni úkryt, potravu na oplátku a přispívá k přežití a šíření druhu. Je však důležité pochopit, že to, co je dobré pro určitý druh, nemusí vždy znamenat blaho každého jednotlivého jedince tohoto druhu. A rozhodně to nezvyšuje její motivaci něco udělat v tuto konkrétní chvíli.
Jinými slovy, ano, druh může prosperovat a množit se v rukou lidí, ale to automaticky nezbaví každé jednotlivé zvíře každodenního utrpení, pokud na to lidé nebudou myslet. Proto ať kůň žije v jakkoli dobrých podmínkách, stejně nebude mít potřebu a motivaci dělat práci, kterou mu člověk tradičně zadává.
Společné zájmy jsou tedy dalším „stavebním kamenem“ vynikající motivace psů komunikovat s lidmi. A tento „stavební kámen“ bude bohužel v tradiční práci s koňmi zcela chybět. Proto, abychom vytvořili motivaci ke komunikaci s člověkem v metodě EquiFlow, navrhujeme dělat častěji takové činnosti, které mohou být pro koně skutečně zajímavé, a nesnižovat veškerou komunikaci s nimi na ježdění nebo práci v zápřeži. Přečtěte si o tom více v článku „Co zvyšuje motivaci“.
Člen rodiny nebo host?
Situaci navíc komplikuje fakt, že jezdci na koních tráví vedle svých koní většinou zanedbatelné množství času! Chodíme k nim na hodinu až dvě, někdy jen párkrát týdně a někdy i méně často. Kůň bude vnímat jako svou rodinu jen ty, kteří jsou jím denně a dlouhodobě obklopeni.
Neomezujte svůj vztah s koněm jen na trénink. Přijďte a jen tak: projděte se, nechte se chytit. To pomůže vytvořit správné spojení.
V podstatě, pokud chcete být součástí stáda svého koně, musíte se svým koněm žít a být s ním v neustálém kontaktu po celý den. A to nejen v oblasti tréninku. Přijďte k ní uklidit, nakrmit, projít se, vyzvednout ji nebo si i jen přečíst knihu vedle ní v levadě, sedíc na trávě. Pak si koně opravdu začnou více všímat vynořujícího se člověka, vítají ho a vrhají se k němu, když se objeví. A vztahy se kvalitativně mění.
Osobně tento trend sleduji velmi jasně. Mohu uvést spoustu příkladů, kdy se postoj koně ke konkrétnímu člověku velmi změnil, jednoduše proto, že si ten člověk postavil vlastní stáj a začal žít obklopen svými koňmi. Zároveň můžete dokonce vůbec necvičit, a přesto se stát významnou postavou koní.
Je možný vztah?
Shrneme-li vše výše uvedené, můžeme dojít k závěru, že zpočátku kůň nemá žádnou vlastní motivaci komunikovat s lidmi a tradiční výcvik a držení koně k tomu jen málo přispívají. Nejvíce, na co se můžete spolehnout, je prostý zájem o neznámý, nový objekt. Řeč je samozřejmě o koni, který dříve neměl aktivní kontakt s lidmi. Právě tento kontakt může výrazně ovlivnit budoucí vztah koně s člověkem. Pokud byla první zkušenost s lidmi spojena se stresem, bolestí, nepohodlím a nátlakem, může se u koně vyvinout strach z lidí nebo agrese vůči nim. Pokud je například kůň zvyklý přijímat potravu od člověka, ale veškerá interakce byla omezena pouze na krmení, může člověka vnímat jednoduše jako svého druhu „krmitele“ a ztratí o něj zájem, jakmile se druhý rozběhne. mimo jídlo. A v každém případě to lze jen stěží nazvat harmonickou interakcí.
Není však třeba zoufat. V mnoha případech lze situaci napravit!
Aby kůň začal vnímat člověka jako bytost, se kterou může komunikovat a společensky se stýkat, musíte pochopit, jak a čím můžete koně zajímat a jak vybudovat trénink a komunikaci tak, aby ho to začalo bavit kontakty s vámi, i když s ní nežijete vedle sebe. To vše důsledně odhaluje metoda EquiFlow.
Hlavní otázkou je vytvořit správnou motivaci. Vzhledem k tomu, že zpočátku kůň normálně nemá náladu pracovat a něco pro nás dělat, je důležité koně k tomu od samého začátku správně motivovat. O tom, jaké nástroje k tomu můžeme použít, si povím v dalším bloku článků.
Program „Man and Horse“ vymyslela před dvěma lety Američanka Laura Williams. Její seznámení s Ruskem začalo ve World Wildlife Fund, poté začala pracovat v přírodní rezervaci Bryansk Forest.
Od té doby je Laurin život spjat s vesnicí Chukhrai, obklopenou chráněnou zónou rezervace (žije tam Lorinovo stádo), s přírodou, koňmi a návštěvníky, kteří do Chukhrai přijíždějí pro úžasné emoce a energii. Je důležité si uvědomit, že Lorini koně jsou volné stádo, jsou plnohodnotnými obyvateli tohoto místa, se kterými je důležité brát ohled a jednat.
Laura Williamsová žije v Rusku 25 let
Před spuštěním programu prošla Laura speciálním školením a nyní je certifikovanou trenérkou-terapeutkou Institutu koňské psychoterapie (Austrálie) a obchodní koučkou Evropské asociace pro vzdělávání asistované koňmi (EAHAE/HorseDream). Její technika je založena na budování emocionálního spojení koně a člověka, na vzájemné důvěře a rovnosti. „Koně jsou velmi citlivá a všímavá zvířata. Poskytují okamžitou zpětnou vazbu v reakci na emoce a náladu člověka,“ uvádí web programu.
Kdokoli se může přijít seznámit s koňmi po předběžném přihlášení na trénink. Laura Williams pravidelně spolupracuje s několika rodinami na charitativní bázi a pomáhá dětem s dětskou mozkovou obrnou a autismem. Po celém světě se práce s volným stádem úspěšně využívá k rehabilitaci lidí, kteří prodělali rakovinu. A nyní je podobný program v Rusku.
Podle vedoucí rehabilitačního projektu nadace Eleny Rachkové umožňuje tento program účastníkům pracovat na svém těle a emocích, na vztazích s ostatními lidmi: „Kontakt s volnými koňmi vyžaduje neustálé uvědomování si vašeho emočního stavu, vašich pocitů a tužeb, vnitřní bariéry a strachy. Trenér doprovází účastníky při tréninku s koňmi, vytváří bezpečné prostředí, nenápadně učí základní techniky pro samostatnou práci s tělem a emocemi a pomáhá je převádět do slov a činů. To, že se tato práce odehrává na hranici přírodní rezervace, kde je vynaloženo velké úsilí na vytváření a udržování přírodních biotopů, slouží jako vynikající metafora. Program „Člověk a kůň“ v konečném důsledku pomáhá odhalit vnitřní zdroje, na základě kterých můžete budovat svůj život. Jedna z účastnic vyjádřila tuto myšlenku velmi přesně, když řekla: „Pokud chcete změnit svět, musíte začít u sebe.“
Navzdory tomu, že program trvá pouhé čtyři dny, je poměrně pestrý: individuální i skupinové sezení s koňmi, mistrovské kurzy a vzrušující výlety po rezervaci Brjanského lesa s inspektory rezervace, setkání se zajímavými lidmi a rozhovory u ohně, účast na psychologických praktiky. V průběhu celého programu naše svěřence podporuje a provází psycholožka Oksana Novikova. „Každý program je jedinečný, protože do jeho tvorby vkládáme lásku, kreativitu a zručnost podle požadavků klientů a konkrétní skupiny. Tento program byl o hledání inspirace a štěstí v sobě,“ říká Oksana.
Do programu bylo zařazeno sedm dívek starších 18 let, které dokončily léčbu a vrátily se do běžného života. Tři z nich se podělili o své dojmy.
Lisa Yuzefovich, 19 let:
„Byly to emocionálně velmi intenzivní čtyři dny. Samozřejmě je pro mě těžké vysvětlit, co se tam přesně stalo, a pro mé okolí je to těžké pochopit – moje matka to moc nechápala, ale bylo to opravdu neobvyklé, na úrovni jemných záležitostí. Pravděpodobně se tomu nedá říkat psychoterapie – je to jako meditace, jen s koňmi. Posloucháte sami sebe, své pocity, pohybujete se, dýcháte, cítíte přírodu a emocionálně se naladíte. Při setkání s koňmi to bylo děsivé, jsou to velká zvířata. Nejprve nedůvěřujete, odejdete a zase se vrátíte. Ale musíte překonat nedůvěru, protože dokud jim nevěříte, sami koně zůstanou stranou. Když se uklidníte, přijdou, přitulí se k vám, nechají vás pohladit, ukážou vám, kde se potřebujete podrbat. Některé dívky se okamžitě spřátelily s jedním koněm. S každým jsem si nějak rozuměl, ale Orlík mi byl nejbližší. Velmi silný, ale měkký, nejstarší ve stádě, moudrý kůň.
Jednou jsme se byli pozdě večer podívat na koně. Je tma, ticho, volali jsme na ně, ale nereagovali. A pak jsme jen začali zpívat a slyšeli, že přišli sami! Bylo to tak úžasné a příjemné.”
Sasha Vaskova, 19 let:
„Byl jsem rád, že se vše odehrálo daleko od města, v divočině, kde nebyl jen internet, ale ani komunikace. Příroda, koně, naprosté ticho. S koňmi jsem se v životě nesetkal, ale nebál jsem se. A je tak hezké vidět, když vás má kůň rád, když je klidný, přátelský, mhouří oči, vrtí ocasem – to všechno jsou známky toho, že vás má rád. Spřátelil jsem se s koněm Mashou. Dokonce mi něco připomněla: nerada je ve společnosti, jako by se všem vyhýbala, je tvrdohlavá, ale zároveň klidná. A miluji ticho: les, zpěv ptáků, zvířata – určitě se tam znovu vrátím.”
Anya Trishechkina, 22 let:
„Strávili jsme v záloze jen čtyři dny, vrátili jsme se domů pozdě a do práce jsem stihl spát jen asi tři hodiny. Ale už dlouho jsem se necítila tak odpočatá a veselá! Vzduch je tam tak čistý, že se vám z něj v určité chvíli i točila hlava a v noci jste měli ten nejzdravější a nejzdravější spánek. A samozřejmě koně. Zdá se mi, že pro děti všech věkových kategorií bude takový program nezbytný a užitečný. Skamarádila jsem se s poníkem Pohádka. Tak malý, přátelský, trochu jako pes. Pobíhá kolem a žádá o pohlazení. I když Laura říkala, že taková není vždy a ne s každým – záleží na člověku. To je obzvlášť pěkné. Také se mi moc líbily procházky a rozhovory s Igorem, Lauriným manželem. Řekl toho tolik o svém životě, cestách, cílech, jejich úspěších, že teď vím, kterým směrem se vydat.“
Laura Williams sdílí své dojmy z tréninku:
„Bylo tam sedm holek, já měl osm koní, takže si každý našel koně podle svých představ. Zde se buď člověk natáhne ke koni, nebo kůň natáhne ruku k člověku. Přicházíme na pastvu a toto je jejich území. Musíme být otevření, volní, klidně chodit a dýchat, to znamená co nejvíce se přiblížit stavu koně, nechat všechny starosti za sebou. Tady jsme si rovni. Žádná z holek se mě ani nezeptala, jestli by se dalo jezdit na koni. Když totiž sedíte na koni, musíte ho pro svou bezpečnost ovládat, už to není zadarmo. A není mezi vámi takový vztah, jako kdybyste vedle ní jen stáli. Všichni to pochopili. A obecně chci poznamenat, jaké úžasné dívky jsou – otevřené, upřímné, moudré, obětavé. Poslední den jsme si přáli a jedna slečna se přiznala, že by si přála, aby se kůň Zorka rychle uzdravil – byla trochu nemocná. Je skvělé, když si lidé přejí něco nejen pro sebe. A jedna dívka mi řekla: “Nikdy jsem si nemyslela, že můžu mít tolik štěstí.”
Děkujeme Lauře Williamsové, Igoru Shpilenokovi, Oksaně Novikové a přírodní rezervaci Bryansk Forest za úžasný program!
