Vezměme si sociobiologickou idealizaci „egoistických jedinců“ (jejichž všechny síly a motivace směřují právě a pouze k maximalizaci konečné zdatnosti). Je užitečný ve stejné míře, jako je užitečný model „ideálního plynu“, ukazuje určitý nulový stav úplné absence propojení v soustavě, z čehož musíme vysvětlovat vznik a progresivní vývoj takových propojení z interakce mezi Prvky. V tomto případě se okamžitě nabízí otázka: kde se v systému postaveném na konkurenčních střetech mezi „egoistickými jedinci“ v podobě udržitelné reprodukce systémového celku v řadě generací, do nichž se každý jednotlivec realizující své vlastní aktivity, musí „investovat“ do interakcí s ostatními jednotlivci, než bude moci počítat s odpovídajícím přínosem.
Viz úplné PDF
Viz úplné PDF
Související články
Cílem práce je analyzovat vnitřní rozpory sociobiologie, převládajícího směru výzkumu chování v současnosti. Metody. Zdůrazněny jsou klíčové idealizace („egoistický jedinec“) a teoretické konstrukty sociobiologie (chování jednotlivců v daném okamžiku je strukturováno maximalizací krátkodobého zisku, takže výběr chování z repertoáru možných taktik a forem činnosti je určen poměrem jejich „zisk“ k „platbě“ tady a teď) . Bylo zjišťováno, jak jsou oba použitelné na různé situace v životě zvířat ve společenství, zda struktura vazeb mezi nimi a behaviorální charakteristiky jejich udržování jsou skutečně vysvětlitelné na základě atomárních charakteristik jedinců (motivace, síla, aktivita, konkurenceschopnost atd.). Výsledek. Ukazuje se, že obojí se vyskytuje pouze v anonymních článcích a bezstrukturních shlucích, a to pouze na krátkou dobu. Nárůst kontaktů se dále vyvíjí v interakce, díky nimž jsou zvířata sociálně propojená a sociálně závislá. V tomto stavu je jejich chování v rozporu s předpověďmi sociobiologie jak ultimátním, tak proximálním mechanismem. První z nich jsou charakterizovány jako nadřazenost systemičnosti nad přizpůsobivostí: interakce v komunitě, jednotlivci 1) nejprve vybudují druhově specifický vzorec sociální organizace (kooperativní a „altruistické“ jednání s cílem vytvořit systémový celek); 2) teprve potom v rámci vznikající struktury vazeb mezi sebou soutěží o území, ženy, sociální postavení a další zdroje důležité pro jejich vlastní zdatnost („sobecké“ jednání). 2) nastává pouze v případě, že 1) je realizováno a žádným jiným způsobem, i když 1) je spojeno s vysokým rizikem úplné ztráty statusu v dané osadě (zabírá území v husté skupině nebo co nejblíže centru, kde je konkurence největší, zaujímá místo na proudu, neoblíbené u samic a území v koloniích, kterým není v daném roce poskytnuta potrava). Jeho kombinace s 2) (směřování k příznivějšímu osídlení a sociálnímu vyžití tam) by mohla situaci snadno zlepšit, ale zvířata to odmítají a realizují 1) „naslepo“ a „na úkor“ své vlastní zdatnosti. Ty se vyznačují „suboptimálním“ chováním zvířete ve společnosti. Náklady jsou neměnně přítomny v jejich sociální aktivitě a soběstačném chování, přičemž t.z. sociobiologie je „zbytečná“, protože „snižuje efektivitu“. Důvodem je, že zvířata usilují o dlouhodobou stabilitu udržovaných vztahů i přes možný „hluk“ a „zásahy“ prostředí a obětují tomu krátkodobý zisk.
Stáhnout zdarma PDF Zobrazit PDF
Tato analýza odhaluje vnitřní rozpory sociobiologie. 1. Z konceptuálního hlediska sociobiologie „popírá sama sebe“: vývoj jejích konceptů na jejich vlastním základě vede k opačnému sociocentrickému přístupu. 2. Hlavním metodologickým úspěchem sociobiologie je výpočet poměru „výhra“/„platba“ (efektivita/riziko a (nebo) náklady na prezentaci), aby se vysvětlily důvody pro volbu chování v problémové situaci. Tento přístup potvrdil koncepty a empirické důsledky konkurenčního trendu – komparativní etologie. 3. Údaje o signálech / mechanismech komunikace u ptáků a jiných obratlovců, shromážděné sociobiology, potvrzují realitu jevů, z hlediska sociobiologických teorií, i málo nebo zcela nepravděpodobných. Mezi tyto jevy patří a) typologická jistota forem demonstrací a statistická stabilita jejich účinků (z hlediska sociobiologie musí být obojí „rozostřené“ nebo flexibilně měněno podle dynamiky motivace uvnitř a stimulace z vnějšku demonstrátoru); b) konvenční signály, jako jsou studované pro anolis nebo chřástala polního (z hlediska sociobiologie nemohou upřímně informovat příjemce, protože „oznámení“ intenzivnějších vlivů nestojí demonstrátor jako „dražší“ a někdy jako “hromada”). Sociocentrický přístup je diskutován jako alternativa k sociobiologii. Ten ukládá hodnotu jako „nulovou hypotézu“. Jeho vyvrácení je nezbytné pro ospravedlnění jakýchkoli pozitivních tvrzení v oblasti socioetologie, ale samo o sobě k tomu nedává důvod.
Stáhnout zdarma PDF Zobrazit PDF
Tato analýza odhaluje vnitřní nejednotnost sociobiologie. 1. Pojmově se sociobiologie „popírá“: vývoj jejích konceptů na jejich vlastním základě vede k opačnému sociocentrickému přístupu. 2. Hlavní metodologický úspěch sociobiologie – výpočet poměru „zisk“ (ve formě efektivity) k „platbě“ (riziko a/nebo náklady na prezentaci) k vysvětlení důvodů pro volbu chování v problémová situace – potvrzeny koncepty a empirické důsledky konkurenčního směru, srovnávací etologie. 3. Údaje o signálech/mechanismech komunikace u ptáků a jiných obratlovců shromážděné samotnými sociobiology potvrzují realitu jevů, které jsou z hlediska sociobiologických teorií málo nebo vůbec neuvěřitelné. Mezi ně patří: a) typologická jistota forem konkrétních demonstrací se statistickou stabilitou jejich účinků (obě by se z pohledu sociobiologie měly „rozpouštět“ nebo pružně měnit v souladu s dynamikou motivace uvnitř a stimulace zvenčí demonstrátora) ; b) konvenční signály, jako jsou ty studované u anolisů nebo chřástalů polních (z hlediska sociobiologie nemohou „upřímně“ informovat příjemce, protože jejich „oznámení“ intenzivnějších účinků nestojí demonstrátora „více“, a někdy i „levnější“). Vzory a-b jsou přítomny i v tzv. stimulační signály (stavové signály, motivační signály, odpovídají uvolňovačům klasických etologů); a-b dosahuje maxima při tzv. symbolové signály (signály tříd situace, referenční signály). „Upřímně“ informují příjemce bez znatelného nárůstu „klamu“ (jak je patrné z automatické „důvěry“ těmto signálům, které efektivně mění model chování příjemce), přičemž jej „nenutí“ k určitému reakce. Zachovává si svobodu volby a zároveň „důvěřuje“ přenášeným informacím, přičemž volí další chování a/nebo koriguje to předchozí právě na základě těchto informací, a nikoli vlastní motivace nebo nezávislého sledování toho, co se děje. Sociocentrický přístup je diskutován jako alternativa k sociobiologii. Ta si zachovává význam jako „nulová hypotéza“. Jeho vyvrácení je nutné k doložení jakýchkoli pozitivních tvrzení v oblasti socioetologie, ale samo o sobě pro ně neposkytuje podklady.
Stáhnout zdarma PDF Zobrazit PDF
